Jak si tak dělám svou práci a jen po očku sleduji veřejné dění, dolehlo ke mně, že USA i Rusko (málem jsem napsala Sovětský svaz) upustily od dohody o raketách. Normálně bych si řekla, že při tom, jak postupuje vedení těch zemí v ostatních záležitostech, se to spíš dalo čekat a že z toho nejspíš pršet nebude. Jenže já si zrovna četla od jednoho svého oblíbeného historika knížku o svém nejoblíbenějším hrdinovi studené války, plukovníku Ryszardovi Kuklińském. To byl důstojník Polské lidové armády, který zradil Varšavskou smlouvu a předal Američanům plány jaderného útoku. A v knize, kterou jsem si četla, jsou ty plány dopodrobna popsány. Ismapami.

Nečekaně mě to příšerně vyděsilo. Posedávala jsem u rádia, poslouchala a přitom jsem si prohlížela mapy a četla si o tom, jak Kuklińského představa jaderných úderů, za nimiž do západní Evropy postupují vojska Varšavské smlouvy, pobouřila (a vystrašila) natolik, že se rozhodl porušit vojenskou přísahu, kterou složil. Vidina, že by se z Polska (a kdyby jen z Polska!) mělo stát bojiště a cíl jaderných zbraní, ho přiměla přestat věřit ve zdravý rozum, který by pánům Kremlu zabránil obětovat bez hnutí brvy své spojence a nechat jejich země proměnit v jadernou poušť, zbavenou obyvatel.

To bylo v době, kdy bylo Polsko (jakož i Československo) spojencem SSSR. SSSR ani Československo sice už neexistují, ale rozhodně nevěřím, že by se ruské expanzionistické touhy nějak změnily – ty byly starší než celý Sovětský svaz, a ačkoli věřím v možnost změny smýšlení, Podněstří, Abcházie, Krym i východ Ukrajiny mi názorně předvádějí, že to není případ Kremlu.

Připadala jsem si trochu jako cvok, radši jsem o své hrůze ani nikomu neříkala – neznám ve svém okolí nikoho, kdo by tu knížku o plukovníkovi Kuklińském četl, a tudíž nikoho, kdo by si vybavil ty mapy a pochopil, co mě tak strašně znepokojuje. Ale strach mi seděl za krkem a okusoval mě.

Musím s tím něco dělat, říkala jsem si. A protože na vysokou politiku v Moskvě ani ve Washingtonu nemám sebemenší vliv, nic s tím neudělám; musím tedy něco dělat sama se sebou. Zamračila jsem se na knihu a zastrčila ji do hloubi knihovny. Musím si číst něco jiného, i když se obávám, že to moc nepomůže. Ale co? Ne, nedostatkem knih rozhodně netrpím a mám i hodně takových, které jsem ještě nečetla – kterou si ale vybrat, aby mi ty černé myšlenky zaručeně vyhnala z hlavy?

Sáhla jsem po Tokijských květech otce Ludvíka Armbrustera, jehož kázání u svatého Ignáce jsou spolehlivě povzbudivá, a hned po pár stránkách bylo jasné, že jsem měla šťastnou ruku. Dozvěděla jsem se za půl hodiny o japonské společnosti, zvycích, písmu a všemožných dalších věcech tolik, že jsem nestačila žasnout. Jak je možné, že jsem o tom nikdy neslyšela? Jaderné války jsem pustila z hlavy, vrátila se mi chuť do života, ba dokonce i jakás takás naděje, že to snad všechno nedopadne tak strašně.

LN, 8.2.2019