Je tu kolem nás spousta ptactva, hlavně proto, že hned kousek od domu máme menší rybník. V něm bydlí a kolem něho se batolí kachny, vodní slípky, ibisové, přilétají tam lovit rybky volavky a kormoráni. Přímo k domu nám přilétají a na sebe upozorňují kookabuury, což je australský druh ledňáka, na okno nám klepají zobáky kavky; některé se už nechají krmit i z ruky. V tuto roční dobu jsou noviny pořád plné toho jak kde zase napadl někoho hnízdící "magpie", což je právě ta kavka, nás ale nenapadnou nikdy. Přece nebudou klovat do hlavy své chlebodárce! Máme zde sice párek protivných a hlučných čejek, občas trochu nahlas krákají vrány a tu a tam nám přeletí nad domem ještě o dost hlučnější bílí papoušci kakadu… Po většinu roku zde ale vládne mír a pohoda. Avšak běda! Dostaví se měsíc říjen a s ním je tu náhle ON! Nebo je to snad ONA?

Představuji si, jak víc než před dvěma sty lety jednoho z amatérských ornitologů, kterých s první flotilou připlulo do Austrálie několik, tenhle rámusivý pták vzbudil někdy po druhé hodině ranní. Spát už potom nešlo. K ránu toho měl dost, takže počkal, až se rozední, vzal si brokovnici a ptáka zastřelil. Přirozeně, že mu šlo hlavně o to obohatit nauku o ptactvu. Sedl proto ke stolu, namočil brko v inkoustu a s nevyspalým, rozmrzelým výrazem v tváři, jal se kreslit a popisovat tu stvůru, která ho vzbudila v takovouto nekřesťanskou hodinu. Popis s kresbou poslal do Anglie, kde se obojí dostalo do rukou Johna Lathama, zvaného "otec australské ornitologie" (přestože nikdy nevytáhl paty z Anglie, tehdy ale takovéto maličkosti vědcům procházely). Lathamovi se název docela povedl. "Skuthro" ve starořečtině značí něco jako "rozmrzelý, naštvaný", "ops" značí tvář či také náladu. Psal se rok 1790 a teprve nedávno objevenému kontinentu se tehdy ještě říkalo Nové Holandsko, suma sumarum skytrops novaeholandie. Anglicky se dnes toto opeřenec jmenuje The Channel-billed Cuckoo, českým názvem kukačka obrovská.

Od objevu kukačky obrovské uplynulo 222 let a nic se nezměnilo. Přijdou první teplé noci, začnete spát s otevřeným oknem. Někdy mezi druhou a třetí hodinou ranní vás vzbudí houkání; zní to asi tak, jako by se vás snažila v dopravní špičce předjet sanitka. Chodí to v sériích a táhne se to do nekonečna. To, že se jedná o největší kukačku na světě, dokonce o největšího existujícího parazita, vážícího až celé kilo a s rozpětím křídel kolem metru, na vás v té chvíli asi zvláštní dojem neudělá. Chcete dál spát, ale nejde to. I když okno zavřete, pořád tu potvoru uslyšíte. Vždyť přiletěla právě z Nové Guineje, kde přezimovala, a ohlašuje světu: "Tu jsem a jako sexuální partner jsem k dispozici!" Brokovnici doma nevedeme, takže nezbývá než se modlit, aby si toho sexuálního partnera či partnerku našla co nejdřív.

Člověka potěší, když ví, že někdo někde je na tom hůř než on. Co je pár probdělých nocí proti tomu, kdybyste byli dejme tomu vránou či kavkou a kukačka obrovská vám do hnízda nakladla svá vejce? To by potom znamenalo po celé měsíce se starat o mládě a přitom si křídla ulítat, nohy i zobáky ušoupat. Mohlo by to být ještě horší. Ta mláďata by mohla být dvě, dokonce i tři! Nedávno se mi do ruky dostalo video, na němž se ubožáček currawong neboli flétňák stračí stará hned o tři kukaččí mláďata. A před pár lety jsme na naší zahradě s manželkou pozorovali párek ustaraných a uhoněných černých vran, pachtících se kolem dvou světle šedých mladých, ale plně vzrostlých kukaček s hlasivkami Marie Šarapové, které už vypadaly na to, že by těmi věčně otevřenými zobáky dokázaly ty své adoptivní rodiče spolknout! To, co k nám sem letos přiletělo a co nás dozajista znovu připraví o hezkých pár hodin spánku, by mohlo klidně být jedno z těchto mláďat.