Další uříznutá hlava leží na chodníku a my, schovaní za pohraničními horami, si říkáme ještě že tam nebydlíme. Bezděky si připomínám písničku Potopa od Voskovce a Wericha. Zas aby se potopy obyvatel Evropy bál, zpívali před čtyřiaosmdesáti lety v souvislosti s rasovým běsněním Hitlerova Německa. Jestli tahle potopa nepřestane, ani noha v Evropě nezůstane, zněla ta píseň dál. Zlo se dnes jmenuje jinak. Není to rasová nenávist, je to nenávist náboženská.

Buďme ale konkrétní. Mnohé ty tragické incidenty mají jako záminku karikatury proroka Mohameda. Kvůli nim hlavy na chodníku, kvůli nim vystřílená redakce Charlie Hebdo. Komentátor Matěj Široký na Novinkách pranýřuje zbabělost a volá po jednotě společnosti na stejném kulturním základu. Rozumím mu a s jeho voláním souzním. Zároveň se ale bojím, že v souladu s Cimrmanem jde o marnou snahu. Člověk má mnohé schopnosti, ale jiné mu chybí: nedokáže vzlétnout silou svých paží jako pták a neumí se sjednotit jako to dovedou mravenci.

Nicméně, ať už to k něčemu povede nebo nepovede, jedno bychom měli definovat a důsledně na tom trvat: není pravda, že jde o karikatury proroka Mohameda. Jde o karikatury hnusné, zvrácené a ve všem všudy zavrženíhodné formy výkladu Mohamedova učení. Už pět let si lámu hlavu, jak mohl člověk tak vzdělaný a osvícený, jako je Tomáš Halík, přistoupit po atentátu na Charlie Hebdo na tezi, že týdeník urážel Mohameda. Týdeník útočil na extrém, dalo by se říci na herezi. Jeho redaktoři a kreslíři statečně čelili hnusnému zpotvoření Mohamedova učení, které má dvě miliardy následovníků. Přistoupit na tezi, že uráželi Mohameda, to je samo o sobě urážka islámu a všech těch dvou miliard muslimů, kteří žijí svoje životy ve své svaté víře a naplňují svoje osudy. Neuráželi Mohameda. Vysmáli se zneužití Mohamedovy svatosti a Mohamedova příkladného vlivu. Zaplatili za to životem útokem vrahů, kteří na Mohamedovi parazitují.

Nedovedu si představit, jak by se dalo v dnešním světě dosáhnout nějaké kulturní jednoty. Ale vyčistit pojmy, to snad lze. Musíme to dělat v rámci našeho kulturního okruhu. Jako scestné mi připadají snahy lidí, jako je Thilo Sarrazin, ztotožnit islám s vraždou a expanzí: v tomto ohledu si historicky nemáme coby křesťané s islámem co vyčítat. Je to ale jenom negativní otisk jiné teze, že totiž za islamistický extremismus je odpovědná necitlivost a xenofobie a islamofobie a blablafobie západní kultury. Bohužel, právě narativ tohoto typu plodí ono zrůdné nedorozumění, že Charlie Hebdo neurážel vrahy zneužívající islám, nýbrž islám jako takový.

Je třeba jasně označit zlo a proti němu nekompromisně vystupovat. Pokud ten princip pochopí muslimové obývající Evropu, bude vyhráno. Zatím to na to nevypadá, ale možná je to tak proto, že jim to nikdo jasně neříká.

LN, 2.11.2020

***********************************************************************************************

Nový sci-fi román Ondřeje Neffa nazvaný Barbora a zlatý robot je tentokrát určen starším dětem, ale i dospělým, kteří ještě nezapomněli na romantiku čtení dobrodružných příběhů někde na větvi v koruně stromu.
Sledujeme v něm partu dětí, které se narodily po nouzovém přistání výzkumné kosmické lodi na planetě Botera. Jsou doma ve světě, který jejich rodičům připadá cizí a nepřátelský. Jsou tu chodící stromy a žijí tu bytosti se schopnostmi přesahujícími běžné chápání.
Barbora a její kamarádka, boteranská dívenka Pavučinka, postupně odhalují to, co rodiče tajili. Proč se najednou objevil Zlatý robot a jaký je jeho úkol? Proč vlastně kosmická loď musela na planetě přistát? Jaká byla role admirála Harolda, jejího velitele? Při pátrání po kořenu záhad vás povedou ilustrace mistra comicsového vyprávění Karla Jerieho, díky němuž se podařilo vydat skutečný knižní klenot.

Dopřejte ho svým dětem pod stromeček, je k dostání ve všech knihkupectvích i na webu Albatros Media.