Nevypravila jsem se ve Washingtonu do galerií, jak to obvykle dělám (usoudila jsem, že si to tentokrát odepřu, protože je zima, sníh a moc se mi nechce chodit venku), ale do Muzea špionáže s myšlenkou, že o něm něco napíšu. Poněkud mě zklamalo, moc se toho napsat nedá: je tam přesně to, co by člověk čekal, snad jen s tou výjimkou, že jsou tam hezky instalovány historické počátky špionáže... ale stejně se obávám, že historie špionáže nezačínala v ještě středověké Anglii.

Tak tedy do kina. Do kina Avalon, které není multikino, jak by člověk v americkém hlavním městě předpokládal, a navíc má hezké romantické jméno. Dávali ruský film Leviatan, který je nominován na Oscara – a já bych mu to ocenění přiřkla, kdybych zasedala v porotě. Film ukazuje tak otřesný obraz Ruska, že jsem chvíli zpytovala svědomí, zda náhodou nejsem zaujatá, když mi připadá tak realistický. Vodka teče proudem, korupce prožrala úřady městečka, kde se odehrává děj, a pohled na soudkyni, která prakticky nesrozumitelně drmolí rozsudek (šitý na míru podle toho, co si přeje všemocný starosta), člověka při vší hrůze nespravedlnosti až rozesměje. Komických momentů se ve filmu najde víc, ale při smíchu člověka mrazí v zádech a trochu se nad sebou pohoršuje: jak se můžu smát něčemu tak odpudivému?

Nejnepříjemnější postavou filmu pro mne byl místní pop. Skoro všechno, co říkal, znělo celkem křesťansky, našlo by se pro to opodstatnění v Novém zákoně a místy to byly docela reálné citáty – ale při pohledu na to, kdo kázání poslouchá, mě jímala hluboká nechuť. Copak ten pop neví, co ti lidé reálně dělají? To by tam přece nemohl žít, musel by se pohybovat někde ve vzduchoprázdnu a sestupovat právě jen do chrámu! Z plátna se na mne valily odpovědi na četné otázky, které si při pohledu na dnešní Rusko už nějakou dobu kladu. A které vlastně znám, jen jsem si je moc nechtěla připustit: člověk by neměl soudit, naopak by měl hledat pochopení pro ty, kdo smýšlejí jinak než on... Jenže co je mi platné, že tohle všechno vím, když mi promítačka ukazuje přesně to, co odpovídá mým nejčernějším obavám? Lež, pokrytectví, zvůle mocných, a to v dávkách, které člověka fackují zleva i zprava. Že prý herec, který ztělesnil hlavního hrdinu (ne zrovna kladného, ve filmu jsem žádnou opravdu kladnou postavu nenašla), čelí ve svém divadle otázkám, jak se mohl k něčemu takovému propůjčit...

Je jasné, že jen kvůli tomu, abych viděla Leviatana v ruštině, jsem do Ameriky jezdit nemusela. Jsem ale ráda, že jsem měla příležitost vidět ten film v původním znění, a ještě mi anglické titulky pomohly se vyznat v tom nesrozumitelném drmolení soudkyně, kdežto v případě českého znění bych vůbec nepochopila, co vlastně v jejím rozsudku stojí.

LN, 30.1.2015