Lze nějakým způsobem vinit Rusy ze smrti ze smrti polského prezidenta? Jistěže nikoli, je to hloupá otázka, kterou nikdo z truchlících Poláků ani nahlas nevyřkl, protože fakta hovoří jasně. Dle dostupných informací ruští dispečeři doporučovali polské posádce v husté mlze přistání neriskovat a raději doletět na jiné letiště. Proč piloti osudný manévr navzdory varování nakonec provedli a zda je k tomu nabádal sám prezident proto, aby se ceremoniál v Katyni vůbec mohl uskutečnit, se možná dozvíme za čas po analýze dat z nalezené černé skříňky. Ne, Rusy tentokrát rozhodně z nedbalosti vinit nelze.

Na internetu se jistě vynoří paronoidní teorie o raketě, která starý Tupolev s polskými představiteli na palubě sestřelila, či o naaranžování nehody ruskou tajnou službou. Ano, historická paralela by tu byla, ale Kazcyński není Sikorski a Putin není Stalin. Symbolika tragédie v blízkosti katyňských hromadných hrobů by Kremlu nemohla být k užitku ani v nejbujnější fantazii. Pohnutí, žal a šok ve tvářích Rusů prohledávajících trosky letadla u smolenského letiště byly nefalšované.

A přece. Ve vzduchu zůstává pachuť nevysloveného. Oblouk, jenž překlenuje sedmdesát let mezi oběma tragédiemi, působí osudově. Bez té první by nebylo té druhé. Ruští vládci se po tolika desetiletích mlžení postavili k masakru v katyňském lese čelem, pozvali polskou elitu na tryznu a výsledkem je opět smrt Poláků na stejném místě, kde se rozpadají kosti jejich povražděných předků.

Averze Polska vůči Rusku má staleté kořeny a její oprávněnost navždy stvrdil katyňský masakr. Lech Kaczyński, konzervativní katolík, enfant terrible evropské politiky, přítel a názorový spřízněnec českého prezidenta snad ve všem kromě vztahu k církvi a Moskvě, zahynul poté, co přijal ve smířlivém gestu podanou ruku Brežněvových nástupců. Kaczyńského vyhraněné postoje byly trnem v oku leckomu včetně mě, ale v jedné věci byl jeho hlas nezastupitelný, a to v artikulaci hluboké nedůvěry vůči Rusku.

Václav Klaus nás může stokrát peskovat za rusofobii, jak tomu činil i během pražské jednoaktovky s názvem Obama-Medveděv, během které jsme bez výhrad přijali Rusko jako rovnoceného partnera Ameriky. Ale i kdybychom pominuli prolnutí ruské tajné služby a byznysu, kdybychom mávli rukou nad imperiálními ambicemi carských pohrobků, kteří jsou den ze dne stále více při chuti, kdybychom se jen usmívali nad každoročními zimními hrátkami s plynem a kdybychom vymazali z paměti rozstřílenou fasádu Národního muzea, zůstane tu ještě něco.

Je to těžko definovatelný iracionální pudový strach z východu, z bezbřehých pustin širé Rusi, které vtáhnou a pohltí každého důvěřivce, z byzantské rozbředlosti a kozácké surovosti, z pravoslavné mystiky i placatých čepic maršálů, z betonové strohosti sovětských sídel a mramorem obložených stanic metra, z uhohých zablácených vesniček, skomírajících na periferiích rezivějících industriálních molochů, z fatalismu a melancholie vodkou nasáklé ruské duše, z revolveru u hlavy…

Je to instinkt, který Barack Obama nikdy nepoznal a Václav Klaus dávno ztratil. Pud sebezáchovy, který mne přivádí k beznaději, kdykoli vidím české politiky lokajsky se lísající k bývalému pánu. Pocity mají tu vlastnost, že se těžko racionálně obhajují, ale též vyvracejí. Mám pocit, že smrt polského prezidenta v troskách ruského stroje u Smolenska je svým způsobem obětí. Mementem, které jako by výsměšně říkalo: takhle dopadnete i vy, uchopíte-li ruku nataženou z východu na usmířenou...