Má předposlední adventní cesta vedla do ukrajinského Dněpropetrovsku, města se slavnou historií, ze kterého chtěl kníže Potěmkin udělat centrum Nového Ruska, město, jež by se vyrovnalo Petrohradu a Moskvě, a dal mu na počest panovnice Kateřiny jméno Jekatěrinoslav. Pak se také chvilku jmenovalo Novorossijsk a chvilku Sičeslav coby symbol Záporožské Síče a bojovných kozáků – to v době kratičké Ukrajinské národní republiky v letech 1918–1919. A další název, který vydržel dodnes, neodkazuje, jak by si třeba někdo mohl myslet, k Petrovi, nýbrž k bolševickému revolucionáři Grigoriji Petrovskému.

Cesta byla poněkud náročná: těsně před odletem totiž ukrajinské úřady uzavřely tamní letiště, takže jsme z Kyjeva cestovali vlakem: sice pět hodin, ale ve vší čistotě a pohodlí, vlak byl přepychový. Přijeli jsme večer a z města jsme toho moc neviděli, jen jsem se maličko zalekla: náš hotel byl v ulici Vorošilova, hlavní třída je prospekt Karla Marxe, v sousedství jsou ulice Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové... Ale celkem čisto a všechno celkem fungovalo.

O den později přijela Hanka a říkala, že jí to tam připadá ponuré, ba až strašidelné. Trochu mě to zaskočilo – Dněpropetrovsk se podle mne nijak nevymykal z toho, na co jsem v postsovětském prostoru zvyklá, a pokud ano, pak spíš pozitivně. Jenže Hanka byla za hranicemi někdejšího SSSR poprvé, a mně se vybavilo, jak jsme byli na samém konci minulého století s jedním polským kamarádem v Tbilisi, a jakmile jsme se ocitli na ulici o samotě, zeptal se: Prosím tě, je všude v bývalém Sovětském svazu taková špína? Tehdy mě to taky mírně zaskočilo, ale uvědomila jsem si, že už jsem si na zanedbanost veřejných prostor zvykla a nevidím ji.

Tohle bylo podobné: nic ponurého jsem neviděla. Pravda, na většině ulic nebylo moc světlo, člověk musel dávat pozor, kam šlape, ale domy byly čisté, architektura střídavě sovětská, starší a také skleněné moderní paláce, všude na světě stejné, ale znovu jsem si uvědomila, jak silně nás ovlivňují naše očekávání. Ve srovnání se západními velkoměsty asi není milionový Dněpropetrovsk nic moc. Jenže to bylo do konce SSSR uzavřené ryze průmyslové město – a od té doby se viditelně výrazně změnilo k lepšímu.

„Vy s nami?“ zeptal se nás náhodný taxikář. Když jsme to potvrdily, zeptal se: „I što vaš preziděnt?“ Těžko, přetěžko se v tom městě, vzdáleném ani ne sto padesát kilometrů od míst, kde se bojuje o zachování celistvosti země, na takovou otázku diplomaticky odpovídá. Nebyl první – ptal se na to na Ukrajině skoro každý, s kým jsem mluvila.

Po návratu do Prahy jsem si cestou z letiště představovala, jak asi působí cesta z Ruzyně do Prahy na toho, kdo přiletěl poprvé.

LN, 19.12.2014