Byla to nejprotivnější cesta, na jaké jsem kdy byla. Výlet do Bruselu. Pozval nás tam s kolegyní Evropský parlament jako čestné hosty k zahájení výstavy o Památníku obětí komunismu a odporu proti němu v rumunském Sighetu. Jsme obě velké příznivkyně Památníku, takže nás upřímně potěšilo, že se jeho obětavým tvůrcům dostalo evropského uznání.

Koupily jsme tedy elektronicky letenky, ale ukázalo se, že nízkonákladové lety už jsou vyprodané a nemůžeme ani letět přímo – zřejmě jsou lety mezi Prahou a Bruselem hojně frekventované. Nezbylo nám tedy než si koupit od Air France (drahé) letenky přes Paříž. Ale Památník je nám drahý a peníze jsou jen peníze: to, co je opravdu cenné, za ně stejně nekoupíš.

Pařížské letiště Charlese de Gaulla, kde jsme přesedaly, je obrovská a značně ohavná betonová stavba, ale letiště nejspíš projektují lidé, kteří vidí život v betonu a technice, ohavná jsou skoro všechna, která jsem viděla.

Na letišti nás ale čekalo nemilé překvapení. Od jakési úřednice Air France jsme se dozvěděly, že letenky Paříž–Brusel nejsou na letadlo, nýbrž na vlak. Vytáhla jsem papír, který jsem si vytiskla, abych věděla, v kolik nám co letí, ale bylo tam jasně napsáno "flight". To není cesta vlakem, nýbrž jednoznačně "let". Kolegyně se zeptala úřednice, zda to není omyl, ale ta opáčila, že mezi Bruselem a Paříží není letecké spojení. Když není, tak není. Zeptaly jsme se tedy, kde je příslušné nádraží, a dozvěděly jsme se, že musíme sjet výtahem až dolů a odtamtud pojede vlak.

Sjely jsme výtahem a skutečně tam bylo nádraží. Prázdné a bez informačních tabulí – či lépe řečeno informační tabule tam byly, ale nebylo na nich, odkud který vlak jede. Nedaleko nás metl starší černoch jezdicí schody, které nejely. Připadalo mi to jak z Kafkova románu, ale kolegyně se člověka, který dělal tu nesmyslnou práci, zeptala, jestli neví, odkud jezdí vlaky do Bruselu. Prý z pátého nástupiště. Když jsme dorazily na páté nástupiště, vlak do Bruselu tam skutečně stál. Nebyl sice poloprázdný, ale volných míst byla tak třetina. Nebyl to ovšem "náš" vlak, ten měl jet až o tři hodiny později.

Kolegyně se zeptala jakýchsi úřednic Air France, zda bychom nemohly jet tímhle vlakem, když máme "letenky" a jsou tam volná místa. Ne, zněla odpověď. Ale proč? Protože letenka je na konkrétní letadlo a jiným letět nemůžete, odpověděly nádražačky z Air France, obrátily se k nám zády a začaly se bavit mezi sebou. Zalitovala jsem, že jsme tam drze nevlezly a neusadily se na volná místa: vlak by se rozjel a co by s námi mohl kdo dělat?

Vlak se tedy rozjel bez nás a my zůstaly na peroně jak dvě provinční středoevropské husy, které nechápou, jak to chodí ve velkém světě. To, co prodává Air France, jsou letenky a basta. Velmi jsem zapochybovala, zda do téhle Evropy chci patřit. Je vůbec ještě pro lidi? Nebo jen pro zaměstnance a zasvěcené? Možná vám to přijde nicotné, ale ta odmítavá přezíravost, hra se slovy, které se správně říká podvod, mi ještě teď leží v žaludku.

LN, 21.10.2011