V pátek pátého listopadu 1937 pozdě odpoledne se měla konat v Berlíně v budově Říšského kancléřství důležitá porada nejvyšších vojenských hodnostářů. Admirál Raeder, generál luftwaffe Göring a generál Fritsch za pozemní vojsko, společně s ministrem války polním maršálem Blombergem zírali překvapeně na Vůdce, který se svým pobočníkem plukovníkem Hossbachem a ministrem zahraničí Neurathem v jednacím sále už příchozí důstojníky očekával. Místo toho, aby se radili o přidělování oceli, nafty, benzinu, kaučuku, manganu a ostatních nedostatkových komodit jednotlivým rezortům a mohli tak několik dalších měsíců pokračovat v usilovném vyzbrojování wehrmachtu, dozvěděli se z Hitlerova dvouhodinového monologu, jak je důležité a velmi aktuální připravovat Německo na válku - bez ohledu na postoje Francie, Velké Británie a Sovětského svazu.

Vůdci naprosto oddaný Blomberg po této schůzi neprodleně nařídil plukovníku Jodlovi, aby přepracoval dosavadní vojenské směrnice, související s uvažovaným útokem na Československo. Nové zaměření směrnice vystihoval závěrečný výrok: Jakmile Německo bude plně bojeschopné ve všech oblastech, bude vojenská základna připravena k zahájení útočné války proti Československu, a tudíž také k vítěznému řešení německého prostorového problému, i kdyby proti nám zasáhla jedna nebo více velmocí.

Generalita tyto plány považovala za nebezpečné. Hlavními odpůrci byli generál Fritsch, ministr Neurath a generál Beck. Proti anexím Československa a Rakouska nic nenamítali, ale ostatní Hitlerovy plánované výboje prohlásili za neodpovědné hazardování. Válku na dvou frontách nemůže Německo vyhrát. Tato negativní reakce znovu ukázala, že německé vojenské vedení k Adolfu Hitlerovi nevzhlíží tak obdivně, jako se to v té době projevovalo u nadšeného civilního obyvatelstva Říše. A platilo to také naopak: Führer před svými nejbližšími spolupracovníky, jako byl Goebbels nebo Borman, se netajil svým opovržením k vysokým oficírům; vytýkal jim neoprávněnou stavovskou nafoukanost, neschopnost v rozhodování a poživačný způsob života.

*

A jako na zavolanou přihrála náhoda - Vůdce by byl řekl Prozřetelnost - dvě aféry, které posílily Hitlerovu diktátorskou pozici. Ta již byla v té době dosti silná: Po uchopení moci v roce 1933 se podařilo celoněmeckou nenávist vůči Židům převést do úředního formátu (tzv. norimberské protižidovské zákony odhlasoval Říšský sněm „až“ v roce 1935), a ve vražedné noci dlouhých nožů předvedl Hitler (z 30. června 1934) na vzpurných ambiciózních činovnících SA, jak si představuje fungování spravedlnosti v Říši.

Když ministr války Werner von Blomberg, šedesátiletý vdovec a táta pěti dětí, se seznámil při procházce v jednom berlínském parku s Margareth Gruhn, slečnou o pětatřicet let mladší, byl přesvědčen, že našel znova tu pravou. Aby se člen vlády mohl oženit, musel žádat nadřízeného o svolení - v tomto případě o svolení Hitlera. Při té příležitosti si Blomberg svému Vůdci postěžoval na přezíravý pohled důstojnického sboru k jeho nastávající, která se dosud živila psaním na stroji. Prostá žena z lidu není podle vojenských zvyklostí hodna tak vysokého postu jako je post manželky generála - tvrdili důstojníci.

To byla příležitost pro Vůdce. Aby demonstroval svůj despekt vůči zkostnatělým důstojnickým tradicím, nabídl se sám jako svatební svědek - a jako druhého svědka doporučil Göringa. Svatební obřad se konal v tichosti 12. ledna 1938 v ministerské úřadovně. Minulo několik dní. Berlínské prostitutky si začaly špitat, jaké potkalo Margitku štěstí. Jakýsi škodolibý anonym zatelefonoval na vlivná a mocná místa. Gestapo svižně ověřilo, že krásná Margareth ve svých osmnácti letech stála modelem pro pornografické fotky. Byla prý v roce 1931 dokonce policejně zaregistrovaná jako prostitutka. Policejní ředitel Berlína - hrabě Wolf Heinrich von Helldorf - jsa si vědom výbušnosti spisu, informoval opatrně náčelníka wehrmachtu generála Keitela. Ten odkázal na Göringa, aby potvrdil identitu inkriminované osoby. Tři dny na to se Göring osmělil a informoval Vůdce o hrozícím skandálu.

Když si vezme německý polní maršál kurvu za manželku - tak to už je na světě možné všechno - šeptal zděšený Hitler, když si uvědomil, že bude vypadat před veřejností jako hlupák. - Nastalo vyjednávání. Napřed chtěli na Blombergovi, aby zažádal o prohlášení neplatnosti manželství, protože o minulosti Margarethy nic nevěděl. Blomberg odmítl lhát - věděl všecko. Pornosnímky tehdy pořídil - podle policejních důkazů - jakýsi „český Žid“. To už bylo na Göringa i Hitlera moc. Ministr Blomberg příští den rezignoval ze zdravotních důvodů a díky dlouholetému posluhování milovanému Vůdci vyvázl ze šlamastiky bez větší újmy - odjel i s manželkou do Itálie a ubytoval se na Capri, zabezpečen doživotní generálskou penzí.

Před Hitlerem se vynořila navazující otázka: Koho dosadit na Blombergovo místo? V úvahu přicházel velitel pozemního vojska, generál Werner von Fritsch. Deprimovaný, podezřívavý a ješitný Führer se ocitl v časové tísni - pozítří měl promluvit před Říšským sněmem k výročí převzetí moci. Radil se: Nelze připustit další skandál... Je generálův osobní rejstřík čistý?

Odpověď byla matná, nepřesvědčivá - před několika lety, konkrétně v roce 1933, jistý Otto Schmidt, člen Hitlerjugend, se pokusil generála Fritsche vydírat. Obviňoval ho z homosexuálního poměru. Policejní vyšetřování bylo tehdy zastaveno jako nedůvodné, ale mazaný šéf výzvědné služby gestapa Heydrich příslušný spis nezničil. Když nyní předvedli vězněného Schmidta ke konfrontaci s generálem Fritschem - Hitler a Göring k tomu přihlíželi - generál všechna vyděračova tvrzení popřel a dal své čestné důstojnické slovo, že se s takovým člověkem nikdy nesetkal. Mezi zásady pověstné pruské vojenské disciplíny patřila nezpochybnitelná platnost čestného slova důstojníka a šlechtice. Takové zásady nacistická státní a stranická mašina neuznávala. Bezostyšně je likvidovala, a proto Fritsch před svým Führerem neuspěl. (Padl při bojích o Varšavu v září 1939.)

Obě personální aféry musely být zamaskovány před německou veřejností a německým vojskem. Byl to snad Joseph Goebbels, kdo navrhnul, aby se funkce vrchního velitele všech tří složek wehrmachtu ujal Adolf Hitler sám. Stát se takovým velitelem znamenalo pro Hitlera splnění jedné z jeho nejvyšších tužeb: podřídit opovrhované vojenské štáby a jejich generalitu nacistické straně - to jest samotnému Vůdci. Všichni vojáci - od nejnižších vojínů až po polní maršály - pak od té doby až do 30. dubna 1945 přísahali Adolfu Hitlerovi věrnost. Nedodržení přísahy (nepovolený ústup, pokus o zběhnutí, útěk a podobná provinění) vojenské soudy přísně trestaly.

*

Když britská výzvědná služba po 20. červenci 1944 vyhodnocovala tajné zprávy, které se týkaly nálady německého obyvatelstva, zjišťovala ke svému překvapení, že německá veřejnost nepodařený atentát na Hitlera chápe jako důkaz, že osud je Vůdci stále nakloněn a zdárné zakončení války - zdárné pro Německo - je stále možné. Zpravodajci z německé strany sdělovali, že veřejnost je pobouřena tím, že atentátníci nebyli agenti cizí nepřátelské mocnosti, nýbrž zrádní vlastní důstojníci. Hodně lidí - zejména ženy - vyjadřuje vděčnost Bohu, že Vůdce atentát přežil. A tato prohlášení nejsou nijak vynucována...

Není divu, že se brzy objevil na straně Spojenců návrh, aby se připravil dokonalejší způsob, jak zprovodit Hitlera ze světa. Po konzultaci s armádními složkami byl takový návrh odmítnut: Hitler jako vrchní velitel všech německých válečných operací - na východě, na západě, na jihu Evropy - se dopouští takových strategických a taktických omylů - že nechat ho působit nadále patří k výhodám Spojenců v bojích na souši, na moři i ve vzduchu. Konec války se tím jeví jako bližší, což v důsledku znamená méně škod, méně obětí a větší naději pro všechny, kteří se toho konce dožijí.

_______________________________________________

© Petr Kersch, Děčín, červen 2014

Autor využil informace a úvahy z knihy Iana Kershawa "Hitler, 1936 - 1945: Nemesis"
Český překlad vydalo nakladatelství Argo Praha, 2004, přeložil Pavel Vereš

petrkersch@karneval.cz