Hned v prvních dnech nového roku jsem zažila skutečný šok – kazašský prezident Tokajev požádal společenství států bývalého Sovětského svazu o pomoc s potlačením občanských nepokojů ve své zemi. Jako snad každý člověk mé generace mám pojem „internacionální pomoc“ spojený se srpnem 1968, s invazí vojsk Varšavské smlouvy, a tudíž beznadějně zprofanovaný. Dokonce se musím v myšlenkách opravovat, když jde o skutečnou mezinárodní pomoc, třeba o tu finanční po katastrofě v nějaké zemi.

Také Společenství nezávislých států jsem až do nynějška pokládala za vcelku neškodnou instituci, tak trochu symbolickou, určenou k tomu, aby si Rusko vylepšilo sebevědomí, nepřikládala jsem mu valný význam, ačkoli mě hluboký odpor mých přátel třeba v Gruzii měl upozornit, že nemusí jít jen o symbol. A vskutku žasnu, jak se mohl prezident Kazachstánu uchýlit k tak obludnému kroku a požádat, aby mu vojáci jiných zemí pomohli potlačit kazašské protestující. Vlastně mě ale ani moc nepřekvapilo, když představitelé oslovených zemí vyslovili s internacionální pomocí souhlas a Rusko poslalo výsadkáře. Když už došlo k jedné neuvěřitelné události, proč by nenásledovala jiná?

Jistě, vím, že žijeme v nejednotném světě, ale pořád jsem si myslela, že některé čáry jsou nepřekročitelné, že vojáci vstupují do cizích zemí z rozhodnutí vlastních vládců, že nějaké takové pozvání snad není myslitelné. Nebo je snad myslitelné, že by třeba francouzský prezident po povstání „žlutých vest“ požádal Severoatlantickou alianci, aby její vojska povstání potlačila? Vždyť by tím popřel vlastní suverenitu! Ale kazašský prezident zřejmě svou suverenitu za tak důležitou nepokládá. (Taky mě to přimělo se znovu trochu zamyslet nad zvacím dopisem některých československých politiků z roku 1968.)

Další osudy Kazachstánu nejsou právě jasné: Kazaši protestovali proti zdražení pohonných hmot, ale záhy se objevilo i heslo protestující proti Nursultanu Nazarbajevovi, který sice oficiálně zemi už několik let nevládne, ale jehož rodina pevně třímá mnohé nitky ovládající zemi. A dnešní prezident Tokajev slibuje reformy. No nevím, počkáme si a uvidíme.

Původně jsem chtěla psát o něčem úplně jiném. Před čtyřiceti lety, 4. ledna 1982, vyšlo v Polsku první číslo nezávislého, tedy podzemního časopisu Karta, který vychází dodnes a věnuje se historii. To datum je důležité: tři neděle předtím, 13. prosince 1981, vyhlásil generál Jaruzelski v zemi výjimečný stav, zatýkalo se, platila policejní hodina se zákazem vycházení, poměry byly vskutku neutěšené. Jaruzelski ovšem o internacionální pomoc nepožádal, naopak později vysvětloval, že se jí snažil vojenským převzetím moci zabránit. Karta tedy přišla na svět v neutěšené situaci. A žije dodnes – nejen jako časopis, ale jako instituce s obrovským archivem, vydavatelstvím, řadami přednášek a besed a iniciátorka nesčíslných výstav a společenských akcí. Všechno nejlepší!

LN, 7.1.2022