Rozhodl se turecký stát, či přesněji řečeno nejvyšší turecký soud a turecký prezident, že se z někdejšího pravoslavného chrámu Boží Moudrosti, pak mešity a od třicátých let minulého století muzea stala znovu mešita.

Musím předeslat, že mi mešity nikterak nevadí, nechť každý kráčí k Bohu cestou, kterou převzal od svého okolí nebo pro kterou se rozhodl. Obdivovala jsem mešity na Krymu i v Ázerbájdžánu a na rozdíl od mnoha jiných nepokládám islám za zdroj zla – zneužitelná je každá víra, z níž se stane ideologie. A dostala jsem se do značných rozpaků v překrásném křesťanském chrámu v Andaluzii, který je vestavěn do původní svatyně, jíž byla mešita.

V případě obnovení mešity v Istanbulu, o němž se hovoří snad po celém světě, jsem však znovu na rozpacích – nejde přece ani tolik o to, zda se v Hagii Sofii budou, nebo nebudou konat bohoslužby, ale o mocný symbolický krok. „Kdyby to viděl Atatürk, v hrobě by se vobrátil,“ komentoval by to nejspíš náš zvečnělý nezapomenutelný přítel Peťák Lampl. Právě to, že se tenkrát ve třicátých letech z mešity stalo muzeum, byl velice názorný symbol sekularizace Turecka, jež vzniklo na troskách osmanské říše. Mustafa Kemal Atatürk, první turecký prezident, se s posvětštěním Turecka moc nepáral, občas velice drsně se snažil zemi, jíž vládl, posunout do moderního světa – a podle všeobecného mínění celkem úspěšně. Nepatřilo k tomu jen omezit moc islámu, ale všeobecná modernizace a například i poskytnutí práv do té doby zcela potlačeným ženám. Těžko by si asi dovedl představit, že jeho mohutný symbolický krok bude ani ne po stovce let zase zvrácen.

Symboly, jak lze pozorovat zejména na sochách, padají ve velké části světa. A jiné se obnovují – jako u nás mariánský sloup. Připadalo nám srozumitelné a správné, když po sametové revoluci padaly sochy Gottwaldů a Leninů a měnila se jména ulic, mnoha Američanům zase připadá srozumitelné a správné, když se kácejí sochy konfederačních vůdců. Jsou to viditelné důkazy toho, že dějiny nejsou násobilka, kterou se člověk naučí a jednou provždy ví, že třikrát tři je devět. V dobách, kdy jsem chodila do školy, bylo jasné, že Lenin byl skvělý vůdce proletariátu, který osvobodil lid z područí buržoazie a šlechty. Tedy aspoň veřejně – i tehdy o té poučce mnozí pochybovali a mnozí ji (v soukromí) jednoznačně odmítali. Dnes je heslo o Leninovi, který osvobodil zotročené, spíš k smíchu nebo k pokrčením rameny nad jeho hlasatelem.

Pády symbolů jsou jen vnějšími projevy změn myšlení, změn pohledu na minulost. Obnovování symbolů mi ovšem připadá spíš jako snaha ovlivnit budoucnost než jako projev změny pohledu na minulost. A je mi Atatürka líto: chtěl svou zemi zařadit do moderního světa. Myslela jsem si, že je v Turecku vážen a ctěn. A teď se zdá, že ten stát už nechce naplňovat jeho vizi, ale že chce vrátit, co bylo před ní. Ale možná přikládám symbolu příliš velkou váhu.

LN, 17.7.2020