Ve středu ráno jsem dostala e-mail od jednoho svého arménského kamaráda, který mi gratuloval k tomu, že český parlament přijal rezoluci o uznání genocidy proti arménskému národu. Překvapilo mě to, do té doby jsem vůbec netušila, že se v českých politických kruzích vede nějaká diskuse o tom, co se před sto lety dělo v osmanské říši, ale všechno člověk jaksi nestihne. Pročetla jsem tedy úterní záznam z jednání sněmovny – a opravdu: „Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky odsuzuje zločiny proti lidskosti prováděné nacisty v letech druhé světové války na židovském, romském a slovanském obyvatelstvu na ovládnutých územích, genocidu Arménů a dalších národnostních a náboženských menšin na území osmanské říše v období první světové války, jakož i další genocidní násilí kdekoliv na Zemi a vyzývá mezinárodní společenství k účinné prevenci porušování lidských a občanských práv ve světě a k řešení sporů mírovými prostředky.“ Je to doprovodné usnesení k zákonu o státních svátcích a významných dnech ČR. Diskuse se k tomu bodu moc nevedla, 104 poslanci usnesení schválili.

Sama jsem podobných diskusí zažila poměrně dost, o vině osmanské říše není pochyb, stačí připomenout deportační zákon z konce května 1915 a to, že osmanský Senát přijal tzv. zákon o opuštěném majetku (arménském) a tento majetek byl rozdělen mezi Turky. Slušelo by se ovšem také připomenout, že v únoru 1919 byl v Istanbulu zřízen tribunál, který vznesl obvinění z deportací a masakru, a dřívější kabinet, který tu hrůzu rozpoutal, byl odsouzen k smrti.

Nic proti tomu – kdo by neodsuzoval genocidní násilí kdekoli na světě? Jen mi není jasné, proč si poslanci vybrali zrovna ty nešťastné Armény a neodsoudili jmenovitě jiná zvěrstva, třeba to, co se dělo ve druhé polovině 70. let minulého století za vlády Pol Pota v Kambodži, vyvražďování Hutuů ve Rwandě v roce 1994 nebo hladomor na Ukrajině ve 30. letech.

K tomu, že tohle usnesení rozhodně nenadchne Turky a může poškodit české obchodní zájmy v Turecku, se už vyjadřovali jiní. Jsem člověk, jak vidím, staromódní, lidské životy a lidská svoboda pro mne stojí výš než obchodní zájmy. Dodám jen, že reflexi turecké společnosti usnesení českého parlamentu nijak zvlášť nepomůže – té nepomohla ani někdejší dobrá vůle, s níž byla zřízena komise tureckých a arménských historiků, jejíž výsledky, žel, nikam nevedly. Jediná skutečná reflexe národa, který se provinil hromadným vražděním, je, pokud je mi známo, reflexe německá. Tam ovšem po válce Němcům k denacifikaci pomohly okupační velmoci. Nebyla snadná.

A tak jen tiše sním o tom, že někdy ve 40. letech tohoto století možná přijde turecký (nebo arménský) parlament s návrhem odsoudit to, čemu cudně říkáme „odsun“ sudetských Němců po druhé světové válce. Anebo nejen těch sudetských, poválečné vyhnání Němců zasáhlo víc než dvanáct milionů lidí.

LN, 28,4,2017