Neviditelný pes

FEJETON: Formule 1 na moři

7.7.2017

O jachtách a námořnictví vůbec toho mnoho nevím, jsa tvorem veskrze suchozemským. Kdysi dávno jsme připluli na tento kontinent, jenž se nám stal domovem, na zámořském parníku, což se asi nepočítá. Jinak kromě plavby na výletní lodi a nějakém tom pozorování velryb či korálů z lodiček se skleněným dnem jsem s mořem nikdy nic moc neměl co dělat. Jedné věci se tu ale těžko dá uniknout - Americkému poháru. Ten přitahoval národy Australanů i sousedních Novozélanďanů po dlouhá léta!

AmCup 1

Nevíte, o co jde? No přece o nejstarší mezinárodní sportovní klání na světě; konající se od roku 1851! Tehdy, za přítomnosti nepříliš pobavené královny Viktorie, porazil americký škuner America v sérii závodů konaných u jižního pobřeží Anglie všechny nejlepší lodě, které hrdá námořní velmoc Británie mohla nabídnout, a pohár, který vyhrál, tak našel cestu do USA. Nadlouho. Do konce století došlo celkem k šesti výzvám ze strany Britů, které všechny dopadly stejně: vyhrál americký člun. Totéž se opakovalo i ve 20 století. V roce 1958 byl zaveden limit 12 metrů pro délku zúčastněných jachet; od roku 1970 existuje systém kvalifikací pro jachty, do nichž se obvykle přihlásí týmy z několika zemí. Těch, v nichž se najdou lidé, kteří si to mohou dovolit. Po celých 132 let se přes utracené statisíce a později milióny nikomu nepodařilo pohár Američanům sebrat. V roce 1983 se rozhodl vložit část svého tehdy nemalého bohatství australský businessman Alan Bond do stavby lodi, která by stále sebevědoměji se tvářící Američany mohla porazit. Tehdy mu fandila celá Austrálie, a tak nebylo možné zůstat zcela chladným.

Ukázalo se, že loď Australia II měla pod hladinou ukrytý radikálně navržený okřídlený kýl, který Australané až do poslední chvíle přísně střežili. Věděli moc dobře, proč. Po počátečních problémech se jachta rozjela a ve finálové sérii sedmi závodů nejprve vyrovnala stav na 3:3, aby pod vlajkou s boxujícím klokanem v posledním závodě předstihla vedoucí americkou loď Liberty a slavně zvítězila. Poražený kapitán Američanů Dennis Conner se přes noc stal z hrdiny padouchem, zatímco kapitán John Bertrand spolu se sponzorem Bondem v Austrálii oslavovanými hrdiny! Všechna sláva polní tráva, jak ale praví v přísloví. Netrvalo dlouho a Bondovo obchodní impérium se začalo hroutit. V roce 1992 se stal bankrotářem, s dluhy asi 1,8 miliard dolarů, zakrátko nato dokonce skončil asi na čtyři roky ve vězení. Zemřel v r. 2015. V Gold Coast po něm zůstala pojmenovaná univerzita, o jejíž založení se kdysi přičinil. Byl jsem tam jednou na jakési konvenci rozhlasových pracovníků - tamní budovy mi tak trochu připomínají česká léta epochy stalinismu.

AmCup 2

Australané pohár prohráli s Američany o čtyři roky později a od té doby se podařilo jej vyhrát ještě týmu z Nového Zélandu v roce 1995 a znovu o čtyři roky později. Tentýž tým se poté přestěhoval do Švýcarska, které tím pádem v roce 2005 vyhrálo, jako jediná země bez přístupu k moři. USA získaly pohár zpátky a v r. 2013 se změnila opět pravidla. Letos se o pohár bojovalo už popětatřicáté a zúčastnilo se šest týmů z USA, Británie, Švédska, Francie, Japonska a Nového Zélandu. Současná pravidla povolují katamarány, délku lodi 15 metrů, jinak je na designérech, s čím přijdou. Tyto lodi se dají - pokud jde o intenzitu, soutěživost a hlavně nákladnost - směle přirovnávat k vozům formule 1. Neptejte se mne, jak to všechno funguje, mohu jen říci, že z toho, co jsem v poslední době viděl, vím, že jsou tyto čluny nadmíru rychlé. Teoreticky by prý mohly dosáhnout i rychlosti téměř 100 km/hod; za normálního mořského vánku plují tak kolem 30 km/hod. Pod hlavními dvěma velkými plováky mají čtyři jiné, tenké a lehké, jejichž konstrukce je mi záhadou, je mi jen jasné, že jsou pohyblivé a dají se vypumpovat nahoru či dolů a hádám že také otáčet do stran. Katamarány na nich vypadají, skoro jako by se vznášely až asi metr nad hladinou. Každá loď má šestičlennou posádku - kapitána, kormidelníka a čtyři další muže, pro ně je na každém z hlavních plováků šest kokpitů. Podle toho, z které strany fouká vítr na trojúhelníkovém závodišti, všichni neustále přebíhají z jedné strany na druhou po průhledné bláně která plováky spojuje, zahučí přitom vždycky do svých kokpitů a tam se činí ostošest. K dispozici mají ti čtyři pracanti ruční otáčecí systémy, tzv. grindery, něco jako kafemlejnky, kterými pohánějí hydraulické systémy různě rozprostřené po celé lodi. Vtip je v tom, že vše musí fungovat na lidský pohon. Jak k tomu dochází, v tom ale mohou být podstatné rozdíly. Zatímco Američané, jak jsem viděl, měli k hýbání s plováky a ráhny s plachtami pohon ruční, vynalézaví Zélanďané přišli s pohonem nožními pedály. Takže už nepotřebují čtyři svalnatce, spíš cyklisty. Hlavně, že jim to funguje.

Před čtyřmi roky, když se do finále dostaly stejné dva týmy a jelo se na devět vítězných závodů, vedli Novozélanďané už 8:1 a potřebovali jen jedno další vítězství. Jenže Američané nějak dokázali vyhrát dalších osm závodů a trofej znovu udrželi, čímž své soupeře absolutně devastovali. Tentokráte bylo k vítězství potřeba jen sedm závodů a když vedl Nový Zéland 6:1, třásli se naši sousedé jako osiky. Vyhráli ale ten poslední závod skoro o minutu a Američany přímo deklasovali. Přál jsem jim to! Ta americká hegemonie v jachtařství poprvé doznala defekty v osmdesátých létech a začíná se, myslím, dále pomalu hroutit. O čem to asi svědčí?

Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com/
http://www.vojen.com/



zpět na článek