Byla jsem o víkendu v polské Vratislavi, kde se už potřetí konaly Dny Natalje Gorbaněvské (mimochodem, Vratislav je jediné město, kde má Natalja Gorbaněvská na hlavním náměstí pamětní desku), a během diskuse ke mně přišel kamarád a pošeptal mi do ucha: „Víš, že zdechnul Fidel?“ Věděla jsem to, ještě před odjezdem jsem si stihla poslechnout zprávy. A musím říct, že se mne to neuctivé pojmenování smrti, které by mi normálně asi vadilo, nikterak nedotklo.

Nejsem příznivkyní romantických legend a nedělám si žádné iluze o tom, jak Fidel Castro pomohl kubánskému lidu. Ano, zavedl „bezplatné“ zdravotnictví – jenže bych tomu, kdo je touto vymožeností dnes nadšen, docela škodolibě přála, aby se mohl zblízka podívat, jak ta zdravotní péče vypadá v realitě.

Před lety jsem v Havaně byla a v něčem jsem Kubánce musela obdivovat – jak si dokážou v tom marasmu, špíně a bídě zachovat čisté oblečení a dobrou náladu? Pro milovníka starých aut musela být Havana rájem pro oko: jezdily tam především bouráky ze starých amerických filmů. Vůbec to celé bylo jako výlet do skanzenu a rozhovory s lidmi, kteří nebyli příznivci režimu, to potvrzovaly. Výslechy, domovní prohlídky, věznění – a aby se člověk dostal do hledáčku politické policie, nemusel být žádný odhodlaný odpůrce režimu, mnohdy stačilo jen pár neopatrných kritických slov.

A nyní odešel hlavní symbol celého toho budování socialismu. No, nyní... Fidel odstoupil ze všech funkcí kromě funkce prvního muže strany už před deseti lety, v roce 2006. Pak předal prezidentskou funkci svému bratrovi a v dubnu 2011 vzdal i to řízení strany, kterého už stejně nebyl schopen. Docela by mě zajímalo, jak moc upřímný je ten kubánský smutek: nemyslím ten státní a oficiální, ale kolik lidí opravdu drží za Fidela Castra smutek. Asi jich bude docela dost, soustavná propaganda, jak víme, dělá v lidských myslích hodně a legendy a symboly mívají úpornou výdrž.

Ve skutečnosti mělo Castrovo odcházení ještě další zlomové body, třeba rozpad Sovětského svazu a ztrátu mohutných finančních a hmotných injekcí nebo smíření se Spojenými státy, tedy věci z hlediska někdejší propagandy nemyslitelné. A teď mu ani ruský prezident nepřijel na pohřeb. Nu, byla to veličina již notně ošoupaná, o nějaké kubánské raketové krizi by dnes nemohlo být ani řeči – a kdo není potřeba, na toho se zapomíná.

S údivem sleduji reakce politiků na Castrův skon a občas se nestačím divit. Pochopila jsem ale, že existuje jeden společný rys, který vede k vyzdvihování velkého kubánského revolucionáře a jeho kladné role, a tím je fakt, že se postavil proti Spojeným státům.

Dost pochybuji, že by k takovému oceňování vedla soudné lidi láska k revoluci a masovým likvidacím politických odpůrců: spíš bude něco na tom, že jim lezou Spojené státy krkem. Kvůli tomu by ale nemuseli vzdávat hold muži, který z krásného ostrova udělal vězení...

LN, 2.12.2016