Poslední listopadový víkend se konaly už podruhé Dny Natalji Gorbaněvské ve Vratislavi, jsou to dva roky, co zemřela.

Bylo to zvláštní: na vratislavském Rynku kolotal předvánoční jarmark a v sále radnice, která Rynku vévodí, seděli lidé, kteří na nakupování neměli ani pomyšlení. Mysleli na Natalju a na sedm statečných, kteří měli v srpnu 1968 odvahu vyjít v Moskvě na Rudé náměstí s transparentem „Za vaši a naši svobodu“, aby protestovali proti okupaci Československa. Věděli, že to bude něco stát: léta ve vězení a „psychuškách“, psychiatrických léčebnách, kde se jim „lékaři“ snažili drogami vymlátit z hlavy touhy po svobodě a svobodném projevu. A hlavně po myšlence protestovat. Nevymlátili.

První přípitek, který zazněl u večeře, byl na to, aby Dny pokračovaly každý rok. Výborná myšlenka. Dost jsem městu Vratislav ten nápad záviděla. Vratislav si totiž Natašu „domestikovala“, jak říkám, abych nebyla příliš patetická. Nejen tím posledním listopadovým víkendem, který ji má připomínat, ale už zaživa. Přijímali ji tam s úctou a láskou, měla tam další domov po Moskvě a Paříži, kam se po „léčení“ uchýlila.

Proč to nenapadlo nás? My jsme přece byli ti okupovaní! Poctivě je ale nutné dodat, že Václav Havel sedm statečných do Prahy pozval a vzdal jim hold. A nejen je, ale i jiné, třeba vůdce Krymských Tatarů Mustafu Džemileva, který na protest proti okupaci Československa držel hladovku ve vězení, kde seděl za veřejné úsilí o návrat deportovaných Tatarů na Krym, a dostal za to další trest. A je také v zájmu spravedlnosti nutné dodat, že Natalja chovala k Polsku velkou lásku a naučila se z té velké lásky polsky, takže mohla předsedat porotě ceny Angela Silesia za nejlepší polsky vydané středoevropské literární dílo.

V neděli konference pokračovala ve velkém kině, kde se hned v prvním panelu strhla bouřlivá diskuse o Ukrajině. Nikdo z přítomných nepochyboval o tom, že by Nataša anexi Krymu a boje na východě Ukrajiny pokládala za téma, kterému je nutné se věnovat. Viděla jsem v tom vášnivém sporu zárodek věcí příštích: jsem si jista tím, že se z Dnů Natalji Gorbaněvské stane diskusní fórum, které se bude zabývat problémy, jež hýbou naším koutem světa. Samozřejmě se na nich bude vzpomínat, ale už letos bylo vidět, jak se hlavní téma přesouvá od pouhých vzpomínek a projevů vděčnosti k tomu, co je přístupné i lidem, kteří neměli štěstí Natalju Gorbaněvskou poznat.

Ze samého nadšení jsem úplně zapomněla, že jsem si na jarmarku chtěla koupit litevský chleba se sušeným ovocem... Zato jsem si z večerního posezení přivezla dva politicky nekorektní vtipy a mírně ironický přípitek, kterého prý teď nově používají ruští disidenti: „Na vaše a naše zdraví!“

LN, 4.12.2015