Protože si stále myslím, že vstup do EU byl a je pro Čechy nedoceněná historická událost, ráda bych přispěla svým pohledem na věc jaksi zvenčí.

Dnes dvacetiletým bylo tehdy deset let, a tak nejen pro ně, ale i pro osvěžení vzpomínek a náladu, která tehdy v Rakousku panovala, vám nabízím svůj názor na věc. Článek byl napsán těsně po vstupu do EU, v době vlády "krále" Klause.

7.5.2004 Jak nás vítala Země rakouská v EU

Dovolte, bych se s vámi podělila o prožitky, kterých mi bylo dopřáno tady v Rakousku v městě největším, Vídni, ku slávě rozmnožení veliké evropské říše.

Už celý měsíc před zvětšením EU byly do éteru vybubnovávány všemi vídeňskými bubeníky a nejvíce snad bubeníkem zvaným Radio Arabela signály, kterými se zvěstovaly novinky o jednotlivých dosud neznámých zemích. Vždy celý den davu odpovídal rodák z území hlásícího se k EU na zvídavé otázky, jež objasňovaly život, národní zvyklosti a všeliké zajímavosti z vandrování, umění stavitelského a především kulinářského, tedy přesně toho, oč sprostý Vídeňan největší zájem jeví. Bystří posluchači, kteří správně zodpověděli otázku k tématu daného dne, se následně mohli radovat z výhry, jež dávala možnost navštívit jednu ze zemí nově vznikajícího soustátí. Radost z toho podívat se na východ od "ráje" byla až dojemná a nutno podotknouti, že chtíč po poznání byl nebývalý.

A potom, hle, 1. května L.P 2004 nastal ten dlouho očekávaný čas, den rozmnožení svobodomyslné Evropy o nové země v počtu deseti. To, co v panovnickém městě Vídni nastalo, se slovy vypovědět a perem vypsat nedá. Ač sami Rakušané již patřili k onomu "volnomyšlenkářskému" společenství, přesto vynaložili nemalé úsilí uspořádat nevídanou veselici k uvítání nových členů. Celé město odělo se modrým rouchem, všude vlály plné stožáry modrých vlajek i na hradu panovníkově Hofburgu, ba co víc na jeho zcela modrém průčelí se třpytily, až oči přecházely, zlaté hvězdičky v kruhu seřazené. Do Země rakouské k bujaré oslavě přibyli kejklíři z celého území čerstvě vzniklého státu, v ulicích Vídně k hnutí nebylo, co lidu všude postávalo, a dokonce ani Čechové se zde nebáli oslavovati a v hojné míře mnohé ku odivu dávali! I každý byl náhle pln hrdosti na to, že patří do této veliké rodiny, která sic má svých chyb, ale kde hledati ideál?! Všichni vůkol se veselili, různobarevní lidé zcela bez přetvářky dávali najevo, že i ty náležíš k nim do společenství, jehož prostí členové se navzájem chtějí ctíti v dobrém i zlém. To vše následně korunovaly vřelé gratulace vrchnosti i spolurobotníků po příchodu do úřadu hned první den v týdnu po veliké té slávě. V prvé chvíli jsem litovala, že mi nebylo přáno s mými rodnými onu slávu sdílet.

O co víc mne potom překvapily zprávy z mé rodné země, kde "kraluje" vládce tak chudý, že prý nemá ani na jednu modrou vlajku, vládce chudý zrakem, jak jinak vysvětlit, že nerozezná nynější modrou barvu od dřívější rudé, vládce chudý úctou k lidem, ach chudý tak, až se bojím domyslet, kam že jeho chudoba dosáhne. Zatím mu brání postřehnout onen vskutku historický okamžik, ubrala mu možnost s lidem oslavovat a neumožnila mu trochu se povznést a dohlédnouti dál než jen na plůtek svého královstvíčka. Přála bych mu, aby přes svou chudobu dokázal vidět rozzářené oči prostého evropského lidu. Potom by ho možná i vlastní dokázali za svého bráti, ale zatím opravdu nemá důvodu ku slávě a obávám se, že toho bohdá nebude! Tedy v zemích českých, tady v Rakousku jsme to oslavili za vás, pane králi!