Jsou demonstrace a demonstrace. Zažili jsme takzvané demonstrace síly, to jsou taková ta bububu, když bitevní loď připluje na přátelskou návštěvu do vašeho přístavu nebo když vám domácí odpojí vodovod. Známe i z vlastní zkušenosti demonstrace zvané pravé (pozor: nikoliv pravičácké), nazval bych je jako demonstrace ryzí - nejsou úředně povolené, je na nich hodně naštvaných účastníků, okolo stojí kordony policajtů a ve vzduchu je cítit, že se něco semele; stačí, aby někdo vystřelil z poplašňáku a v zápětí jde transparent s heslem Nedejme se k zemi, demonstrace se změní v rabovací akci nebo v lidové povstání nebo v očekávaný převrat. Takovou demonstraci je zapotřebí odlišovat od demonstrací spořádaných, kterých se zúčastňují spořádaní občané, klidně tam můžeme jít i s většími dětmi, projdeme se předem určenou trasou, policie je taky přítomna, ovšem dohlíží pouze na nedotknutelný dopravní ruch, dohlížitelé se tváří nezúčastněně, v určenou dobu se zástupy demonstrantů zastaví na určeném náměstí či náměstíčku, vyslechnou projevy různých představitelů a jdou domů nebo do hospody nebo na rande. Navrhoval bych těmto demonstracím název demonstrace ex offo.

Typickým sociologickým rysem demonstrací jsou většinou negativa: nesouhlas, nesmiřitelnost, ba dokonce nenávist, také ovšem neinformovanost, nepřejícnost a nedomyšlenost. Navenek se projevují zaťatými pěstmi, zamračenými tvářemi, skandovaným pokřikováním a sborovým zpěvem. Ale není tomu tak vždycky: vyskytnou se i demonstrace veselé, hravé, demonstratio ludibunda.

Minulou neděli jste mohli takovou prímovou demonstraci pozorovat v Paříži. Kolem druhé odpoledne na přechodech pro chodce přes nábřežní čtyřproudou Quai des Tuileries se nedalo přejít, semafory, nesemafory... Od Place de la Concorde přijížděl dlouhatanánský peloton cyklistů. Nespěchali, projížděli ve dvojicích, v hloučcích, zahlédli jsme penzisty za vysokými řídítky, děti na dětských kolech nebo ty menší ve vlečňáčcích za bicyklem táty, za nimi sportovci na horských kolech, taky kolaři na tandemech a kostymovaná mládež na historických kolech... Zvonili, troubili, pískali, vykřikovali - demonstrovali za lepší a delší cyklostezky po městě a v parcích, což bylo možno přeslabikovat si z jejich transparentů. Peloton doprovázelo několik policejních automobilů a pár policejních motocyklů, které vypadaly, že se demonstrace účastní než aby někoho hlídaly. Tisícovku účastníků uzavírali cyklisti - muzikanti, hráli na všelijaké žestě, které se dají držet jednou rukou.

Stáli jsme na přechodu naproti Pont Royal mezi hroznem čekajících; nikdo nenadával, netvářil se pohrdlivě, všichni se usmívali, mávali projíždějícím. - Konečně jsme mohli přejít na protější chodník. U dvoukoláku se zmrzlinami jsem si koupil kopeček malinové za dvě padesát a šel se podívat na výstavu Degas et le nu.

© Petr Kersch, Děčín, červen 2012