Už dlouho se v Izraeli vedou diskuze o přání ultraortodoxní židovské společnosti, aby v jeruzalémských autobusech cestovali muži a ženy odděleně. Muži mají sedět v přední části autobusu a ženy v zadní. V mnohé moderní ženě tato myšlenka vzbuzuje velkou nelibost. "Když chtějí rozdělení, tak dobře, ale proč mají právě ženy sedět vzadu?" Těmto názorům samozřejmě dávají prostor sdělovací prostředky, kde se i ortodoxní ženy pohoršují nad útlakem v rámci náboženské společnosti. Izrael je demokratický stát, v jehož ústavě je zakotven princip rovnoprávnosti. Když se tedy celá záležitost dostala před soud, bylo dosaženo jediného výsledku: V autobusech se objevily nové vyhlášky. "Každý cestující má právo usednout na jakémkoli místě, kromě míst vyhrazených pro postižené a důchodce. Jakékoli obtěžování v tomto ohledu může být stíháno jako přečin proti zákonu."

Ultraortodoxní společnost ale má, jak je známo, své vlastní zákony, pravidla a ustanovení. Proto se na základě dobrovolné dohody jeruzalémští usnesli, že na linkách spojujících ultraortodoxní čtvrti budou oddělení mužů a žen praktikovat. Na zastávce, na které čekávám, projíždí autobus číslo čtyřicet. Protože vím, že se jedná o autobus "oddělení", snažila jsem se mu vyhýbat. Jen jsem se jednou při dlouhém čekání jedné židovské paní zeptala, co si o tom myslí: "Já jsem opravdu ráda," odvětila. "Někdy si vedle tebe sedne takový hnusný chlap!" Aha, tento názor jsem ještě ve sdělovacích prostředcích neslyšela. Není nad to, projet se autobusem a dostat se mezi lid.

Jednou takhle zase už dlouhou dobu čekám, když přijíždí autobus, jehož číslo je velmi nezřetelné. Ve chvíli, kdy se začnu ptát, o jaké číslo se jedná, a zjistím, že moje, dveře už se zavírají a autobus se vzdaluje. Ulevuji si nahlas: "Tak já tady na něj čekám půl hodiny a teď mi ujel, jen proto, že neměl uvedené číslo." "To opravdu není v pořádku," ztotožňují se se mnou dva vousatí pánové v černých kloboucích. Pojeď s námi čtyřicítkou a ten svůj autobus doženeš. Protože mi hrozí propásnutí termínu, tentokrát neváhám. Autobus přijíždí, pánové nastupují vepředu a já v dobré vůli nejzadnějšími dveřmi. Ale, co dál? Jízdenky běžně označuje řidič, který jak to tak bývá, sedí v nejpřednější části autobusu. Z televize už je mi známo, že se někde uprostřed autobusu nalézají kleštičky, kterými si ženy lístky procvaknou samy. Ale žádné nevidím. Stojím bezradně v manšestrákách uprostřed žen v sukních a s pokrývkami hlavy a nevinně se ptám: "Co dělat?" Spolucestující dámy se mnou nemluví, jen mi naznačují gesty, že mám postoupit dopředu. Autobus má totiž trojí dveře a kleštičky se nacházejí u těch prostředních, ačkoliv je tu plno černě oděných mužů. Vrávoravě postupuji za jízdy doprostředka – jen, abych se neotřela o některého ultraortodoxního cestujícího, což by mu z náboženských důvodů bylo nepříjemné. Tu mi již usměvavě kývají vousatí pánové z mé zastávky a mile mi nabízejí: "Podej mi jízdenku, já ti ji odnesu k řidiči a zařídím ti přestupnou, abys nemusela zbytečně cvakat dvakrát." O těchto milých ochotných ultraortodoxních židech sdělovací prostředky neinformovaly, a tak to musím napravit.

Asi bych vás unavovala vyprávěním o tom, že jsem svůj autobus sice předstihla, ale nastoupila do jiného, o němž jsem se domnívala, že také jede do centra. On ovšem dojel úplně na jiný konec Jeruzaléma. Tam jsem zase čekala a čekala. Když konečně dorazil autobus mířící do středu města, ptám se řidiče, kudy jede. Matně si vzpomínám, že to není přímá linka. "Záleží na tom, kolik bude průvodce vyprávět," vtipkuje řidič. "Nezlobte se, já to myslím vážně, kudy jedete?" "Jedeme na výlet!" A tak se také stalo. V prázdném autobuse s dvěma důchodci, kteří mají všechen čas světa, si užívám okružní jízdy Jeruzalémem. První část schůzky jsem propásla. Ale myslím, že mám fejeton. Zase jednou mám pěkný fejeton o životě v Izraeli.

© Krista Gerloffová, Křesťanský mediální svaz KEP

www.israelnetz.com