Pobyl jsem nějaký čas v nemocnici po hrozbě srdečního záchvatu, která se nakonec nepotvrdila; jsem ale ještě celý děravý od všech těch jehel, jimiž do mne zaváděli všemožné trubičky a podobné zhůvěřilosti. Takže nejsem v těchto dnech přespříliš fyzicky aktivní a většinu času trávím ve své pracovně u počítače. Dnes odpoledne tomu bylo nejinak. Za takovýchto okolností se v mé blízkosti většinou zdržuje naše kočka Gennie, zatímco psice Roxie se koná nejčastěji tam, kde se právě vyskytuje moje manželka Dáša. Roxie je 13letá zlatá retrývkyně, jejímž životním posláním je přinášet nám tenisové míčky, o nichž očekává, že budou opět vrženy směrem do zahrady, odkud je bude moci znovu přinést a položit k házečovým nohám. Tím bývá nejčastěji manželka, která tento odpolední čas trávívá nejraději v zahradě, kde jej dělí mezi zmíněnými vrhačskými povinnostmi a oněmi mně záhadnými činnostmi, jimiž se lidé vlastnictvím zelených prstů požehnaní v zahradách obvykle zabývají.

Dnes se tento koloběh přírody odehrával podle stejného scénáře, ale jen do jisté chvíle. Pojednou jsem si všiml, že Roxie na zahradě není, protože mi leží u nohou. Což normálně v tento čas nedělá, zejména když se nabízí možnost aportování míčků. Ledaže by se rozhodla, že je řada na mně hodit jí nějaký ten míček. Její vůle k tomu konat fyzickou činnost s rostoucím věkem sice poněkud ustupuje; to se ale netýká jejího raison d’être, jímž je právě zmíněné přinášení míčků. Nicméně dnes Roxie výjimečně trvala na tom, že mi bude po několik hodin ležet u nohou ─ tak by se chovala jen v případě, že by venku hrozila bouře. Sebemenší vzdálené zahřmění ji v takovémto případě neomylně přivede k mým nohám, kde z nějakých důvodů hledá ochranu před hněvem Perunovým. Avšak, na obloze jen pár mráčku, na žádnou bouřku to nevypadalo.

Pustil jsem to z hlavy. Záhada se vyjasnila večer, když jsem se v televizi díval na zprávy. Hned ta první nebyla ani o olympiádě v Riu, dokonce ani o žádném trhavinou se odpalujícím muslimovi. Byla o něčem, co zde často nemíváme, totiž o zemětřesení. Austrálie, na rozdíl od Nového Zélandu či Indonésie, zemětřesení příliš často nemívá a pokud ano, nebývají nijak zvlášť silná. Nejmocnější měřilo 6,6 v roce 1988 a došlo k němu uprostřed kontinentu nedaleko městečka Tennant Creek, kde nemohlo způsobit příliš mnoho škod. K nejničivějšímu potom došlo v roce 1989 v Newcastle, kdy zemětřesení o síle 5,6 způsobilo smrt 13 lidí. To dnešní, ve 2.30 odpoledne, bylo sice silnější, 5,8, epicentrum ale mělo asi 7 km pod mořským dnem, zhruba 50 km na východ od města Bowen v severním Queenslandu. Další záchvěvy, celkem šest o síle kolem 4,0, následovaly během příštích asi dvou hodin.

Z Bowenu do Brisbane je to tisíc kilometrů vzdušnou čarou. My jsme tu pochopitelně nic necítili; až na naši Roxie. Ne že ta by nějak zpanikařila ─ asi to, co cítila, příliš silné nebylo. Věděla ale o tom, to je celkem jasné, a odebrala se tam, kam se rozumná psinka za takovéto nejasné situace odebéře. K nohám páníčkovým. Ten ji přece dovede ochránit před hněvem Perunovým, to už má zjištěno! Co kdyby přece jen i dnes potřebovala ochranu?

Autorovy memoáry: http://www.vojen.com
Autorovy stránky: http://www.voyenk.com