Zítra by měl Václav Havel sedmdesáté sedmé narozeniny. Kdyby se jich dožil, jistě by byla oslava velká, hodná toho čísla nápadně připomínajícího Chartu. Dárek ale dostal stejně, i když už není na tomto světě: v předvečer jeho narozenin udělilo Parlamentní shromáždění Rady Evropy slavnostně poprvé Cenu Václava Havla.
Dostal ji Ales Bjaljacki, běloruský disident, kterého Lukašenkův režim v srpnu 2011 nechal zatknout a poslat na čtyři a půl roku do vězení. Že prý za daňové úniky – jenže to jsou jen řeči. Alesova organizace Viasna dělala něco podobného jako v Husákově Československu dělával Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných: starala se o politické vězně, poskytovala jim právní pomoc a sháněla peníze pro jejich rodiny. Něco málo se sebralo v Bělorusku, něco poslaly soucítící instituce ze zahraničí. Samozřejmě nikoli na běloruské konto Viasny – z toho by rodiny nic neuviděly, protože by to pod všelijakou záminkou shrábly Lukašenkovy úřady. Peníze byly na kontě v zahraničí a Viasna je nezdanila. Proč taky? Nebyly přece její, byly to peníze pro politické vězně a pronásledované. Pevně doufám, že hanba bude do smrti fackovat polského úředníka, který to běloruským úřadům řekl. Bělorusko požádalo Litvu, Polsko a ještě některé další země o právní pomoc – a některé vyhověly. Pohoršilo mě to tenkrát a pobuřuje mě to dodnes: copak se pomáhá diktátorům, kteří drží v kriminále lidi za politiku?
O takových věcech jsem přemýšlela ve středu na konferenci, kterou k příležitosti ceny pořádala Nadace Charty 77 a Knihovna Václava Havla, kteréžto instituce při výběru laureáta pomáhaly. No, povedlo se. Znám Alese hodně let – ani už nevím, kdy a kde jsme se seznámili: je typem milého, skromného člověka s jemným taktem, takže má člověk záhy pocit, že se s ním vlastně zná odjakživa. Vědomí, že sedí v base, mě trápí, ráda bych mu nějak pomohla – a tiše doufám, že věhlas spojený s mezinárodní cenou udílenou Radou Evropy aspoň trochu pomůže.
V souvislosti s Alesem jsem přemýšlela o českém prezidentovi. Moc mě nepotěšil, když před pár týdny utrousil cosi o tom, jak se má či nemá dělat zahraniční politika vůči Ázerbájdžánu – vyplynulo mi z toho, že v zahraniční politice jde především o české obchodní zájmy, takže o lidských právech mají čeští politici v takových zemích, jako je Ázerbájdžán, Bělorusko nebo třeba Čína, hezky držet pusu, aby představitele krutých režimů snad nenaštvali, a naopak se jim vlichotit do přízně s českými výrobky.
Kdopak asi bude v příští vládě, která vznikne (někdy) po volbách, ministrem zahraničí? A kdopak bude o české zahraniční politice rozhodovat ve skutečnosti? Bude to člověk, který si uvědomuje, že nejlepším českým vývoznímartiklem je odkaz Václava Havla – a tedy angažovanost při obhajobě lidských práv? Anebo někdo, kdo v klasickém dilematu nesvobodných občanů – "svobodu, nebo salám?" – neomylně vždycky sáhne po salámu a pro koho jsou beznadějní, ba nebezpeční blázni všichni, kteří lačnějí a žízní po spravedlnosti?
LN, 4.10.2013