V poslední době si stále častěji říkám: Už se na to sledování světových událostí vykašli, hochu! Máš hodně pěkných knih, můžeš si zavrzat na piano, pokusit se o ždibec grafomanie, zahrát si tenis, s vnukem šachy, vyjít na špacír k Pacifiku nebo...

Žádná nouze o více či méně užitečnou aktivitu. A přece mi to nedá a místo některé z uvedených činností usedám k televizi, případně hledím do novin nebo na monitor počítače.

A tu, bez dneska důvodného mudrování o tom, která informace je pravdivá (sem nepochybně patří zpravodajství o přírodních katastrofách) a která lživá, čtu, poslouchám ... a žasnu! Proměňuji se v Alenku v říši divů, v Nevěřícího Tomáše. Ačkoli se mi bohužel nemoc a občasná nepříjemnost nevyhnuly, dosud jsem neměl důvod vyhledat psychiatra, psychologa, odborníky zabývající se více či méně vědecky tím, co se člověku, tedy muži stejně jako ženě, může dít v hlavě a co je důvodem k návštěvě jejich ordinace. Jinými slovy, považuju se plným právem za člověka relativně i absolutně normálního.

Čas, kdy moje domovina se jmenovala Böhmen und Mähren, jsem prožil jako dítě, co pak následovalo do roku 1968, jako ještě celkem mladík. Pak můj život pokračoval v podmínkách klidu, normálnosti a všeobecné prosperitě v domově novém.

Ale ten Čas, to je veliký Mág, a člověk, tedy jistá část lidstva, přílišným klidem jakoby ztrácel soudnost, zatoužil po velikých věcech a vykročil k novému cíli jak proměnit ten relativné klidný svět. A v co, ptám se a odpovídám: v marast, který v době nejposlednější intenzivní snad každým nejen rokem, ale měsícem. Zatímco v Asii a Africe proměna stojí nespočet životů vinných a nevinných, v ostatním (dosud snad ještě) demokratickém světě má ta proměna jinou, ne tak dramatickou, ale velmi nebezpečnou podobu. K tomu dodávám: nejen nebezpečnou, ale pro mne dokonale nepochopitelnou!

Soudím, že je zbytečné rozepisovat se v detailech o tom marastu, který je dílem hodnostářů, elity politické, jež jako posedlá ďáblem proměňuje se ve světlonoše nových zítřků, dobrovolně budujících nový Babylon, k němuž, dle mého názoru, svět vedou pod praporem politické korektnosti, multikulturalismu a ignorace nesporného nebezpečí islámu, považujíce kalamitu dnešní migraci za oprávněnou imigraci.

Abych ale povídání neprotahoval a nepopisoval, co dobře je známo:

Čekám na Mudrce, který srozumitelně vysvětlí, kam a proč se poděly nejzákladnější atributy svobodné, demokratické společnosti. Kam se poděly soudnost a vnímání faktů a reakce na ně. Proč posedlost těchto světlonošů nové doby a převratných opatření, nových zákonů, připomíná pošetilce, který dobrovolně podřezává větev na které dosud sedí.

Je takový Mudrc, dočkám se jej?

Sotva. Asi dopadnu stejně jako můj jmenovec ze slavé hry S. Becketta Čekání na Godota. Vladimír a přítel Estragon se scházeli a čekali. Marně. Godota se nedočkali ...

Vancouver, březen 2017