Neviditelný pes

FEJETON: Bubliny paměti

31.8.2020

Boj Bělorusů s „baťkou“ Lukašenkem poutá mou pozornost, i když se hlavní titulky v médiích věnují už něčemu jinému. S potěšením jsem přivítala, že se členkou koordinační rady rodícího se opozičního hnutí stala Světlana Alexijevičová, každému jsem to oznamovala a doprovázela to chválou její knihy Doba z druhé ruky. Koupila jsem si ji, jakmile jsem se dozvěděla, že její autorka dostala Nobelovu cenu za literaturu. A v každém z těch rozhovorů jsem zjišťovala, že tu knihu nikdo z těch, kdo ji četli, nedokázal přečíst na jeden zátah nebo ji vůbec nedokázal dočíst – tak otřesné jsou výpovědi, které Alexijevičová zachytila.

Vlastně mě to moc nepřekvapovalo, sama jsem ji také nedokázala přečíst. Děsila mě ta vyprávění, jak „jsme měli velkou zemi a teď nám zbylo jen kšeftaření“. I rozhodla jsem se, že tuhle svou ostudu napravím – a už několikátý večer uléhám večer s Dobou z druhé ruky. A lámu si hlavu nad vzpomínkami na minulost. Taky proto, že mi do toho přišel další díl vleklého sporu různých novinářů i nenovinářů s Michalem Pullmanem. Že by měl ten Pullman přece jen kus pravdy? Že by i česká společnost – nebo její většina – byla s komunismem a s obludnou normalizací spokojená?

Já jsem s ní byla – stejně jako doslova všichni, koho jsem znala – velmi nespokojená. Nutno ovšem přiznat, že jsem normalizaci zažila v netypické menšině disidentů. Na druhé straně nutno také říci, že naše nespokojenost neplynula ani tak z toho, že jsme byli vyřazeni z výhodných zaměstnání a příležitostí, ale jak byla spravována celá společnost. Přece jen to ale byla jen jedna ze společenských bublin, jak se docela hezky říká dnes (nikoli tenkrát).

Jak se prokousávám Dobou z druhé ruky, jsem stále víc přesvědčená, že mezi světem, v němž žili její vypravěči, a českou společností byl podstatný rozdíl. Ti, jejichž vyprávění Alexijevičová zachytila, kladou neblahou situaci rozpadlého Sovětského svazu do ostrého rozporu se zemí, v níž žili dřív. Ta byla krutá, ale z jejich pohledu plná ideálů. Pro mne i pro lidi, které znám, to byly ideály zrůdné – ale pro ty, kdo promlouvají v knize, zjevně nikoli.

Mezi českou a postsovětskou společností je značný rozdíl. Neumím si dost dobře představit, po jakých někdejších ideálech z dob komunismu by se dnes mohlo někomu stýskat. Vyhraná válka? Velká země, která si podmanila spoustu svých sousedů? Skutečná rovnost? Nezájem o hmotné statky, který po pádu komunismu nahradila sháňka po zboží? Nevím, zda v zemi, v níž žiju, někdo spojuje minulost s takovými představami, dost pochybuji. Jenže sovětský člověk byl drtivé propagandě vystaven mnohem déle než my – a zřejmě tam bylo víc takových, kteří té propagandě věřili. V tomto ohledu nám okupace v roce 1968 prokázala dobrou službu: kdo ještě choval nějaké iluze o ideálech komunismu, tanky mu je poměrně spolehlivě rozehnaly.

LN, 28.8.2020



zpět na článek