Zhruba před týdnem mě upřímně potěšila zpráva, kterou nám až z Ameriky přivezl jakýsi pan Wolfowitz: přestáváme prý být rozvojovou zemí a postupujeme mezi země vyspělé! Ihned poté, co jsem ji vyslechl, vyběhl jsem ze své chýše a bosou nohou udusal zbytky doutnajícího ohniště. Poté jsem svižně odkopl do dálky pár hladkých šutrů sloužících mi coby křesadlo. Nic z toho už nebudu potřebovat; zakoupím si byt v jednom z těch hezkých nových domů, jež v poslední době rostou všude kolem jako houby po dešti.

Jak ale k takovému příbytku přijít? přemýšlel jsem usilovně. To, že jsem občanem vyspělé země, jak to veřejně stvrdil pan Wolfowitz, by obchodníkovi s nemovitostmi coby záruka mé solventnosti možná nestačilo. Pak jsem si vzpomněl, že jsem si před lety, v přechodném záchvěvu rozmařilosti či snad předtuše budoucí prosperity, otevřel bankovní účet a uložil na něj tisíc korun. Vzpomínal jsem, kde ta banka je: bylo to už drahně let a od chvíle, co jsem tam zanesl své peníze, jsem do ní podruhé nevkročil.

Nakonec jsem si vybavil umístění té banky a křepkým krokem zamířil oním směrem. Ve ztichlé místnosti u osiřelé bankovní přepážky jsem se setkal s nemilým překvapením: tisícikoruna, již jsem tam kdysi vložil, se mezitím proměnila v dluh ve výši 24 117,50 Kč. Nu ano, úplně jsem zapomněl na to, že správa bankovního účtu něco stojí! Pohotový úředník mi na místě vyúčtoval ještě 60,- Kč (za hotovostní výběr u přepážky, byť nerealizovaný, a za informaci o stavu účtu) a ochotně mi je přičetl k dluhu, který tímto činí 24 177,50 Kč. Protože jsem u sebe neměl potřebnou hotovost, hrozí mi nyní soud a obstavení majetku. Ještě štěstí, že mám jen tu chýši... Ale radost nad tím, že jsme vyspělá země, mi taková patálie rozhodně nezkalí.

www.danes.cz