Tlaková vlna výbuchu v Bejrútu proletěla i naší krajinou. Média toho byla plná. Citově mimořádně silné byly záběry z automatických kamer: žena luxuje v pokoji prach a najednou se to přežene a od té chvíle je všechno jinak. V několikavteřinové zkratce je vyjádřeno to, čemu se říká rána osudu. Někdy to je v rozmezí zlomků vteřiny, jako v tomto případě. Jindy je to rozloženo do několika vteřin. Řídíte auto a najednou se něco semele a už to všechno lítá. Někdy se průběh odehraje v rozmezí dnů, měsíců i let. Vedete nějaký život, máte pocit že si ho řídíte a směřujete někam v souladu s jinými životy, a do toho přijedou nějaké tanky.
V Bejrútu to byly vteřiny. Ještě dva postřehy a z toho druhého přejdu k jádru věci. Ten první: z Česka odjel na místo neštěstí oddíl hasičů s cvičenými psy. Přijeli, tam je buzerovala armáda. Jistě tam pak udělali mnoho užitečné práce a když se vrátili, šup s nimi do karantény. Tomu se říká na dobrotu pro žebrotu, snad jim někdo za tu námahu a nasazení poděkoval.
Druhý postřeh se týká obecné nespokojenosti, která tam v tom někdejším blízkovýchodním Švýcarsku panuje. Když se tam přijel podívat francouzský prezident Macron, předali mu petici, jestli by Francie znovu nepřevzala nad Libanonem patronát. Je to, jako kdyby lidi z někdejší kolonie žádali bývalou metropoli, aby to vzala znovu do ruky. Chce se zvolat, to jsou ty konce tužeb po svobodě!
Ta petice je spíš kuriozita než politická iniciativa, o které by se dalo reálně uvažovat. Nicméně sama Francie má celkem třináct zámořských území, přičemž pět z nich mají statut departementu, tedy správní součásti Francouzské republiky. Obyvatelé Guadeloupe nebo Guyany by asi řekli děkuju pěkně, kdyby někdo přišel a začal prosazovat samostatnost. Nicméně jakákoli re-kolonializace nepřichází reálně v úvahu. Důvodů je mnoho, ale jeden je možná více podstatný, než si myslím. O Africe mi hodně povídal můj zesnulý přítel L.M. Pařízek, cestovatel a spisovatel. Taky příslušník francouzské Cizinecké legie a dopisovatel listu Le Matin z Afriky. Ten znal klasickou koloniální Afriku a vyprávěl, že běloši zastávali v koloniích vedoucí funkce od poštmistra a přednosty železniční stanice výš. Tohle nám líčil u skleničky bílého ve vinárně U Martina ve zdi před pětačtyřiceti lety a já si tenkrát říkal: našel by se dnes nějaký Evropan, který by chtěl dělat poštmistra v Senegalu? Dnes by tam nikdo nechtěl dělat ani ministerského předsedu.
Kdepak, kolonie se obnovovat nebudou. To spíš se někdejší kolonie stěhují do Evropy. V Americe si pěstují ideu, že by měli černoši dostávat reparace za zotročení. To je dobrá inspirace: což takhle si střihnout reparaci za koloniální minulost? Česko z toho nevyklouzne. Ani kdyby majitel Dejvického koloniálu v Praze Bubenči přemaloval vývěsní štít.
LN, 17.8.2020