V pátek 13. srpna uplynulo šedesát let od vzniku berlínské zdi – snad nejviditelnějšího symbolu, kterým studená válka rozdělila Evropu na Východ a Západ. V noci z 12. na 13. srpna 1961 byly v centru Berlína nejprve vztyčeny provizorní zábrany z ostnatého drátu, ale postupně vznikla skutečná betonová zeď a souběžně s ní probíhalo několikametrové kontrolní pásmo, bariéra proti vozidlům, další ploty, které bránily přístupu ke zdi… prostě regulérní opevněná hranice dělící město, dva německé státy a celý kontinent.

Z odstupu to zní poněkud absurdně: představitelé NDR vybudovali uprostřed města hranici, aby vlastním občanům zabránili v útěku do NSR. Oficiální výklad byl samozřejmě jiný, zeď měla zabránit pronikání západních špionů a diverzantů. Prostá skutečnost je však usvědčovala ze lži: přes do té doby otevřenou hranici prchaly z východního Berlína do svobodného světa statisíce, miliony lidí, a nešlo jen o obyvatele NDR. Ze Západního Berlína, který ovšem ležel na území NDR, byla letecky otevřená cesta skoro kamkoli, kam se člověku zachtělo. A dojet se tam dalo prostě metrem…

Pro občany Německé demokratické republiky to samozřejmě bylo veliké pokušení, mohli se přece běžně dívat na západoněmeckou televizi, jazyková zábrana neexistovala. A mohli tak denně sledovat, jak vypadá život v „imperialistickém Německu“, jak sousední stát označovala východoněmecká propaganda. Bylo to nepochybně veliké lákadlo – na Západ přece už od vzniku „socialistického bloku“ prchaly miliony lidí, ale mezi jedním a druhým Německem neexistovala jazyková bariéra, naděje na začlenění do nového života v nové zemi byly vyšší. Hranice vztyčená uprostřed Berlína jen opakovala hranice, jimiž své občany uzavřely země, které se samy prohlašovaly za nejsvobodnější na světě. A jen pro pořádek podotknu, že 9. listopad 1989, datum „pádu“ berlínské zdi, byl pro mnohé symbolem konce komunismu.

Dnes, po desítkách let, je to všechno už historie, kdyby nebylo covidu, byly by hranice sjednocené Evropy naprosto volně průchozí, ostnaté dráty zmizely. Přesto to vypadá, že pevně utěsněné a bedlivě hlídané hranice znovu vznikají: mezi Běloruskem a Litvou, mezi Běloruskem a Polskem, a kdoví – možná i mezi Běloruskem a Ukrajinou. I tentokrát za těmi dráty stojí nedemokratický mocipán, běloruský prezident Lukašenko, jen je tentokrát nestaví on, ale země sousedící s Běloruskem. Lukašenko se chce pomstít za sankce, kterými demokratický svět trestá zfalšované volby a obludné represe, jimiž běloruský prezident stíhá vlastní občany, a tak přes do té doby průchozí hranice posílá – doslovně s ozbrojeným doprovodem – stovky uprchlíků ze zemí, kde řádí konflikty, a jeho sousedé se snaží jejich příliv zadržet.

Je to obludná situace, těžko si při srovnání s berlínskou zdí nepovzdechnout, že se ten náš svět změnil.

LN, 13.8.2021