Když jsem kdysi hltala verše Ferlinghettiho, jako bych vstřebávala živou vodu z jiné planety. Tak vzdálené se mi zdálo jeho paperbackové knihkupectví, tak nedostižné bylo pro mne San Francisco.

A přece jednoho dne jsem se ocitla v hotelu na Market Street, v desátém patře. Jsou tací, kteří jsou přesvědčeni, že turista by neměl psát o městě, v němž nežije. Ale já naopak tvrdím, že každý turista vidí poprvé město tak, jak ho domácí nevidí. Všimne si nuancí, které by domorodec nepovažoval za hodna většího zájmu. Hned po tom, co jsem postavila kufr do pokoje, podívala jsem se z okna. Tato ulice žije, ať se díváme seshora či z chodníku, usoudila jsem a vyšla jsem z hotelu. Na ulici stepoval černoch za zvuků hudby. Postávala jsem poblíž a podmaňoval mě jeho rytmus. Všimla jsem si, že se vedle mne postavili rodiče s malým klučinou. Po chvíli ten malý černoušek začal tančit také. Nožky vydupávaly, šly do taktu jako lasičky, točily se, chlapec tančil jako profík. Když skončil, popadl krabici a běžel s ní k rodičům. Lidé mu za všeobecného veselí do ní vhazovali jednodolarové bankovky. Černoch posbíral po ulici bankovky a nacpal je chlapci do kapes. Pak poradil rodičům, aby dítěti koupili stepovací boty.

Rodinka spokojeně odešla a černoch tančil dál sám. Odněkud ze zástupu se přimotala a zastavila u tanečníka stará žena. Postrojená jako strašidlo, vyhublá, tašku přes rameno. Pár minut poslouchala, pak zničehonic vztáhla k černochovi ruce a začali tančit spolu. Na jedné dřevěné desce. On, mladý muž, ona démon. Jak se proměnila, to jsem nepostřehla, ale netančily jen její nohy, ale ruce, břicho, boky, celé tělo. A to tělo najednou nebylo staré, ale s ženskými půvaby, tančila svěže a já žasla, jak z ní prýští sex, jak předvádí předkoitální tanec. Dokonalá proměna. Zázrak.

Cestou jsem si zakoupila hrnek kávy. Postavila jsem se k pultu a dívala se prosklenou stěnou na ulici. Před oknem byl vstup do podchodu. U parapetu stál muž v nejlepších letech, elegantně ohozený a na zídce měl balík jakýchsi letáků či novin a kulatou plechovku. Pozorovala jsem ho, protože se mi líbil. Lidé vcházeli do pochodu či do metra, nevím. Někdo si vzal leták a vhodil mu peníze do kasičky, někdo si nevzal nic a peníz mu vhodil také. Byli i tací, kteří ho ignorovali. A on si možná všiml, že na něj přes sklo civím. Zničehonic kasičku obrátil, drobné vysypal do dlaně a postavil ji zpět. Odešel. Najednou koukám, že si kupuje kafe a postavil se vedle mne. Nespouštím z něj oči a žasnu. Sype si kávy od všeho, co na pultě stálo. Kromě cukru snad všechny příchutě. Nedíval se na mě, ale hlídal si svou kasičku, do které lidé sem tam hodili nějaký ten čtvrťák. To je džob, pomyslela jsem si a už jsem si představovala, jak večer rozbaluje spacák a uléhá na chodník. Kroutila jsem nad tím hlavou a ani jsem nevnímala, jakou že ta moje káva má chuť.

Ani nevím, jak jsem se v té euforii dostala na Broadway, do čínské čtvrti. Už si nevzpomínám, zdali nás až přímo tam dovezla Cable car. Jen si pamatuji, že zřízenec nám ukázal v podzemí silné ocelové lano, na něž se vůz napojí, aby se dal do pohybu, a po odpojení se opět zastaví. Cable car je spíše lanovka, která slouží obyvatelům města a je atrakcí pro turisty

Tato čtvrť Chinatown je velkou turistickou atrakcí. Kdysi sem většina Číňanů přišla za prací, někteří už během zlaté horečky. Je tu přehršel obchůdků, obchodů a čínských restaurací.

A odtud pár kroků a už stojím na Columbus Avenue, přímo před budovou City Lights – před Ferlinghettiho paperbackovým knihkupectvím, které pojmenovali podle Chaplinova filmu Světla velkoměsta. Přecházím kolem jako ve snu. Nemohu věřit, že to co vidím, je skutečnost. Že mohu vejít dovnitř, že si mohu nějakou knížku koupit. Dívám se z chodníku na rohový dům s nápisem City Lights Bookstore. Knihkupectví bylo založeno v r.1953. Stále stojí tam, kde bývalo. V druhé polovině 20. století se stalo San Francisco magnetem pro básníky, spisovatele, malíře, rockové muzikanty a hippies. Také pro homosexuály. Takže zde v ulicích dosud vlají duhové vlajky gayů.

Básník, nakladatel a malíř Lawrence Ferlinghetti bývá obecně považován za jednoho z představitelů beatníků. Jestli se nemýlím, tak oslavil devadesátiny.

Do literatury vstoupil jednak sbírkou Lunapark v hlavě (1958), která se spolu s Kvílením Allena Ginsberga stala v USA nejčtenější knihou poezie 50. let. A poté se proslavil jako spolumajitel City Lights.

V 60. letech minulého století organizoval demonstrace proti válce ve Vietnamu a stál u zrodu hnutí hippie. Ve svých dílech oslavuje lásku, sex, svobodu: "Svět je báječné místo k narození, jestli vám nevadí, že štěstí vždycky není…" Ještě si vybavuji jeho obrazy:
"To víte, ani na nebesích nezpívají po celý čas."

Než jsem naproti vstoupila do beatnické hospody Vesuvio, trošku jsem si na ulici poskočila. Kdo ví, kdy se sem zase příště dostanu?

Vešla jsem dovnitř, do minulosti, do bohémského způsobu života, do šera hlubokých myšlenek a básní. Jako by tu ještě seděli: Jack Keruac, Ken E. Kesey, Allen Ginsberg, Lawrence Ferlinghetti. Jako by se nedali mým vstupem rušit, jako by se beat generation vážně zabývala východními filosofiemi, hnutím hippie. Toto město jim poskytovalo inspiraci, tato kavárna jim byla domovem.

Jdu nejdřív k baru a objednám si pivo.

"Které?" zeptá se číšník.

"Americké. První zleva," řeknu a ukážu.

Posadím se s ním k jejich stolu.

Pokračují v hovoru. Je mi jasné, že hippies nenávidí válku, někteří beatnici tuto válku považují za správnou a podporují ji. Podezřívám je, že se snaží dosáhnout nirvány. Pomocí čeho, ptám se. Pomocí LSD, volné lásky a rockové hudby, odpovídám si.

Dívám se kolem sebe a vstřebávám atmosféru.

Pivo je jako křen a nepoznám rozdíl od našeho.

Žili zde v míru, lásce ke světu a harmonii? Ptám se. Dnes už zemřel náboj této doby, a tím i nálada 60. let. Jak beatnici, tak hippies měli krásné ideologie, ale i dobrá ideologie může někdy napáchat škody.

Ještě si vybavuji Sarollovy ženy v malebných kloboucích. "…zatímco poslední výletníci leželi a milovali se v rozvátém žlutém janovci zraňující a zbraňující od sebe k sobě zas a zas…" Obrazy zmizelého světa.