29.11.2021 | Svátek má Zina


FEJETON: Barevný autobus

13.6.2016

Nevím, zda se v San Francisku dá jet „jednobarevným“ autobusem; mně se to zatím nepodařilo, ač jezdím nejmíň dvakrát denně. Slovem „jednobarevný“ nemyslím to, jak autobus vypadá zvenčí, ale jeho pasažéry a řidiče. Pokaždé jsou v něm zastoupeni lidé různých barev a ras – černí, bílí, hnědí i žlutí. Stejné je to i na ulicích, v obchodech, v muzeích iv galerii, prostě všude na veřejnosti. A nepozorovala jsem, že by někomu vadilo, když si vedle něj přisedne člověk jinak barevný, než je on sám.

To slovo – barevný – ve mně pokaždé vyvolá rozpaky: možná je politicky nekorektní o někom říct, že je barevný? Asi je, ale spíš jen tehdy, když se tím myslí, že není bílý (ona bílá není barva?)... Pak to zřejmě nějak naznačuje, že je něčím horší. Mně to tak nepřipadá, pokládám barevnost – světa, lidí, autobusu, všeho možného – za přednost: jednobarevnost je fádní. Ale dobrá, samozřejmě můžeme místo „černoch“ říkat „Afroameričan“ (ale co když bydlí třeba ve Francii?), nemusíme říkat, že jsou Číňané (a mnozí další) žlutí, ani že jsou Mexičané (a mnozí další) hnědí. Pokud to někomu vadí, můžeme se vyhnout jakémukoli označování. Je to s tou politickou korektností složité: možná by bylo jednodušší říkat místo toho prostě „slušnost“, pak už by nám cit jednoduše napověděl, že nemáme k lidem přistupovat s despektem jen proto, že jsou jiní než my sami.

Líbí se mi, jak se tady – aspoň na veřejnosti – všichni navzájem snášejí a nikdo nad nikým neohrnuje nos. Ani kvůli přízvuku, to oceňuji už proto, že můj vlastní přízvuk v angličtině je příšerný a nebylo by mi milé, kdyby mi to někdo dával najevo. Jak mě ale už nejeden z mých amerických přátel ujistil, nemusím si s tím dělat velké starosti, protože v Americe má přízvuk kdekdo, všichni jsou přece přistěhovalci – a mexická angličtina je úplně jiná než italská nebo čínská. Jazyk, poučil mě před skoro dvaceti lety jeden moudrý Američan českého původu, berou ve Spojených státech jako nástroj dorozumění, nikoli jako znak příslušnosti ke klubu lepších nebo horších. Možná ne všichni a možná ne všude, ale rozhodně na veřejnosti.

U nás ve střední Evropě tomu často bývá jinak – jako bychom my Středoevropané měli patent na rozum a nárok na uznání jen proto, že jsme se narodili tam, kde jsme se narodili. Na spoustě míst jsou z vás s nedokonalým místním jazykem rázem lidé druhé kategorie, a to ani nemluvím o tom, co je vidět na první pohled, ani nemusíte promluvit. My Středoevropané národem přistěhovalců nejsme. Totiž: jsme, žádný z našich národů tu přece nebyl „od začátku“, všichni jsme odněkud přivandrovali a před námi tu žili jiní, jen jsme na to už zapomněli a neradi si to připouštíme. Jenže člověk ani společenství nemá zapomínat na svoje kořeny, na svůj původ a na svou historii, protože se mu povědomí o nich může docela dobře hodit. Třeba k tomu, aby jiným měřil stejným metrem jako sobě a těm „svým“.

LN, 10.6.2016



První kroky: Deník, který uchová jedinečné vzpomínky ze života dítěte
První kroky: Deník, který uchová jedinečné vzpomínky ze života dítěte

Napište sobě a svému dítěti příběh začátku nového života se všemi drobnými obyčejnostmi, které přirozeně zapomínáme. Vznikne tím unikání rodinná...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.