Razím si to na kole ulicemi Amsterdamu. Na červenou stavím na křižovatce, kde po mé pravé ruce na signál k jízdě čekají tramvaj a vedle ní automobil. Z protějšího chodníku blikne zelená, vyrážím; zlomek vteřiny nato mi z boku startuje i tramvaj s autem. Koleje přejedu těsně před tím, než po nich proburácí plechová krabice, automobil se řítí přímo na mě. Řídítka se mi rozklepou pod rukama a kolo ztrácí směr. V nízké rychlosti to naštěstí řidič ubrzdí a zastaví; netroubí na mě, zůstává v klidu, třebaže jsem mu vjel do cesty poté, co jsem si semafor pro cyklisty spletl se semaforem pro vozidla vyjíždějící zprava.

Cyklista v Amsterdamu stojí nad ostatními účastníky silničního provozu. Jezdí jich tam víc než aut a svou cyklostezku – respektive dvě, podél obou chodníků – má každá ulice. Na kolech si to drandí dámy ve večerních šatech, pánové v oblecích, kraťasech nebo v džínách do zaměstnání, za kulturou, na nákup i na rande; obtěžkáni taškami či se spolujezdcem na korbě, svačí, telefonují, studují esemesky a vyťukávají odpovědi na ně.

Holandská kola s jedinou rychlostí na pohled připomínají dávné „ukrajiny“, ostatně mají jejich robustnost a vysokou odolnost vůči nárazům i rozmarům počasí. Převodů netřeba, město – a celá země - je jedna velká placka a mladíci, dámy v nejlepších letech i babky na kole často letí s větrem o závod. Zkříží-li jim neznalý chodec na vyznačených stezkách dráhu, dostane se mu varování v podobě řízného cvrnknutí zvonku... pak už musíte uskočit, jinak máte namále.

V Amsterdamu je cyklista král, hned po tamní královně, a tahle exkluzivní pozice mi při mé hlouposti možná zachránila život.

Vyšlo v deníku Metro
www.danes.cz
Autor je spisovatel a politolog