Dávno před tím, než nám sametová revoluce předala klíč od západních bran, než jsem roztáhla křídla a vzlétla s hejnem do zemí zaslíbených, jsem hledala svoje místečko v zemích, kde zítra znamená včera, svoje hnízdečko, kam bych se ráda vracela. Toužila jsem najít plácek, který by mě laskavě přivítal, který by mě sevřel ve své náruči a pošeptal: Dívenko, tady jsi doma.

Moskva a Jalta, s ulicemi a krajinou drženou pevnou rukou na uzdě, striktně mlčely. Doufala jsem, že by se můj dolíček mohl ukrývat v Jugoslávii, ale ne. Kilometry skalnatého pobřeží a strmé srázy padající do Jadranu vyvolávaly závrať. Nic než závrať z visutých silnic kopírujících propasti letovisek u paty mořských vln. Později, po prvním pocitu volnosti, v zapovězené Itálii jsem lovila v nočních uličkách přeludy svého teplíčka, avšak životaschopné můry, vzdalující se lampě rodinného stolu, jsem nelapila. Ani Anglie protkaná svými uklidňujícími parky, balzámovou krajinou mě na udičce neudržela. Nevyjímaje Londýn s jeho bohatou historií. A už vůbec ne Malta se sporými stíny obřích kaktusů, pevností San Elmo a vyhlídkovými loděmi kotvícími ve Vallettě. Z Tunisu už dávno odešlo vojsko Hanibala, z Kartága zbyly rozvaliny, na tržištích vás lapají prodávající do svých sítí, a zatímco se vám uklánějí, šmátrají vám v kapse. Tak proč tady? V Egyptě se slunce odvážilo spálit na škvarek každý lísteček bez vody. V tržnicích co krok, to dotyk, na zemi kuřáci opia. Ve Španělsku bujela spleť hotelů, rozpínala se podél pobřeží a nebyla k zastavení. Na ostrově Gran Canaria číhá v útrobách žhavá láva na svůj čas. O Mallorce by se dalo říct možná, snad, ale na Gaudího oltáři v katedrále La Seo houfně odplouvají galéry neznámo kam a jejich dálky lákají přísliby. Sedím v kostelní lavici jako přibitá, oči na vzdutých plachtách, ale magnet příslibů je odolatelný. Tudíž nikde na mých cestách mě nezdržely objímající paže krajin ani měst, nikde nestrnulo mé srdce v úžasu, nikde na těch cestách nevrostly mé nohy do země.

Hotel del Coronado v USA

Až tam. Tady na druhé straně zeměkoule. Na pobřeží Kalifornie. O jistou mírku mého ukotvení se zřejmě přičinil nekonečný Pacifik. Tichý oceán. Trčící proti obloze jako skalní stěna. Mocné zvíře převalující se temnými vodami od obzoru k hraně pobřeží. U San Diega kopíruji jeho hranici vod, aniž se mu přiblížím. Mám na zřeteli jeho tlamu i mocné tlapy, i když se z druhé strany skví ve vší kráse klenot viktoriánské architektury, hotel del Coronado. V souladu krása a zmar, nebe a peklo. Protiklady stižené úžasem.

Nevím, jestli můj údiv a ukotvení nemá na svědomí také tektonická činnost v hlubinách země. Jestli na mě nepůsobí, nevtahuje mne do svých siločar. Jestli to není ona, kdo mi dává pocit jistoty, že tady je to místo, o kterém sním, že toto je můj domov. Buď jsem tu v minulosti žila, ale spíš bych uvítala naději, že tu prožiji příští život.

Tuším, že se příště narodím v San Franciscu. Pod některým ze čtyřiceti pahorků kolem stejnojmenné zátoky. Že kulisu města bude provždy uzavírat Tichý oceán, modrá plocha přecházející na obzoru v nebeskou báň. A jeho modř bude protínat hnědočervený visutý most. Jeden z nejdelších mostů světa. Jeho kymácející chrastící sloupy s bludičkami pouličních lamp, které mu daly jméno: Nejkrásnější most světa – Golden Gate Bridge.

Budu v tomto městě žít, budu tu pracovat, milovat a stárnout. Budu mít v malíku ulice vydlážděné neodolatelnými lákadly, třpytkami obchodů. Občas navštívím na Telegraph Hill mrakodrap Coit Tower, jenž má tvar hasičské stříkačky, abych si vychutnala podmanivý výhled na nádherné okolní pahorky. Panorama se za léta mého života bude měnit.

Občas zavítám do přístavní čtvrti Fisherman`s Wharf pokochat se pohledem na jachty, poslechnout si neúnavný řev povalujících se lachtanů. Už tam u mola nepotkám téhož bezdomovce, osmadvacet let bafajícího na lidi. Jistě jeho místo s kasičkou obsadí jiný a já porovnám, jestli jeho vize žebrání se stala rafinovanější či ne.

Nebo si zajedu lodí k objektu bývalé káznice Alcatraz, někdejšího domova Al Caponeho, a jiných nebezpečných vězňů. Budu korzovat půlnoční Market Street, potkávat lidi beze spěchu, mířícími za nákupy, za zábavou, ve skupinách, ve dvou, samotáře se svými čtyřnohými miláčky.

„Proč jdete na koncert s tím pitbulteriérem?“

„On tuhle hudbu miluje.“

Na kraji ulice si bude znovu rozestýlat zpola pokojný spánek, jehož sny se rozplynou v zívajícím svítání. Budu se jim bez obav vyhýbat, těm spícím bezdomovcům, ptactvu nebeskému. Nebudou mě pohoršovat, budu smířená, svobodná. Budu šťastná. Nevím, jestli jim nakonec nebudu závidět jejich nezávislost na majetku, jejich slunce, prostor pod široširým nebem. Myšlenky létající vysoko v povětří.

Jestřábí věž v Carmelu

Občas stanu v úžasu nad pobřežními útesy pacifické dálnice. Jistojistě se několikrát vydám do Monterey, kde vzpomenu Steinbecka, jeho „Toulavého autobusu“, a posléze zavítám do Carmelu k Jestřábí věži Robinsona Jefferse. Jeho verše tam stále budou slyšet v šepotu jírovců.
Až budu ve věku, kdy nebudu snadno vybíhat do příkrých ulic, chytím se tyče pozemní lanovky a na stupačce pomocí nekonečného lana dojedu kamkoliv, třeba do Čínské čtvrti.

Proč San Francisco, proč právě u protinožců jsem našla své místo na slunci? Odpověď není ve mně, je v nebeských drahách. Zřejmě se příště narodím v jiném souhvězdí, budu mluvit jinou řečí, ale budu milovat podobně, ne-li stejně.

Proč Kalifornie? Proč právě ta?

Nemám argumenty, je to jen pocit přináležitosti k tomu místu, k zdejší krajině, k prožitkům. Jsem už doma, ale ještě stále tady, na druhé straně zeměkoule a nevím si s tím rady. Je to silnější než já. Je to droga. Amerika je droga.