Pád Alexandrovců do Černého moře vyvolal reakce, které vyjadřují nejen soucit, ale někdy i komentář plný zadostiučinění, že došlo i na zlé ruské vojáky. Nechme stranou fakt, že pěvci tvořili zhruba polovinu cestujících, a tudíž zahynula i spousta jiných lidí, určitě i vzorných matek a otců rodin. Když ale tento fakt opomenuli prskači posměchu, tak proč ne i já.

Sleduji oba směry komentářů. Samozřejmě i ten protiválečný má své oprávnění. Na druhé straně ale můžeme se stejnou logikou tvrdit, že ruští kosmonauté byli součástí invaze v srpnu 1968. A jak jsme je obdivovali. Tedy já ano.

Znáte Petersenův film Das Boot (Ponorka) o té německé ponorce? Můj syn ho v nějakých dvanácti letech děsně prožíval. Když ho viděl poprvé a sledoval, jak ti stateční němečtí ponorkáři přežili strašlivé nebezpečí, všechno zvládli a pak byli při vystupování rozstříleni kulomety spojeneckých stíhaček, zuřil a nenáviděl Angličany. To máte jako s Indiány. Nebo Gándhím. Záleží, jak vám to kdo naservíruje.

Ovšem teď vážně k věci. Alexandrovci jsou totiž součástí našeho rodinného folklóru. Mí rodiče na ně šli v Brně těsně po válce, samozřejmě zadarmo. Byl to open air na Stadioně, co pak bylo letní kino. Jenže pršelo. Pořadatelé tedy natáhli nad jevištěm plachtu, aby bardi nemokli. Ta byla ovšem vodorovná, takže s přibývajícím deštěm pojala spoustu vody a dramaticky se prohýbala dovnitř. Načež soudruh pořadatel, který pochopil, že je to nebezpečné, šel a udělal nožem na kraji, kde nikdo nestál, díru, aby voda odtekla. Jenže plachta se váhou vody roztrhla v celé šíři a Alexandrovci se málem utopili. Jak se historie opakuje, řekl by sarkastický člověk. Ovšem kam se hrabe brněnský liják na Černé moře...

No, Rudá armáda sem, Rudá armáda tam, Aleppo (město, kde každý druhý dům je nemocnice) - mám spíš tendenci brát vážně hlasy, že bychom měli být opatrní, protože jestli někdo Evropu zachrání před islámem, budou to Rusové. A konečně, my, co umíme rusky... a ženy mají nádherné... akorát ten bigbít se nikdy nenaučí.