Velmi příhodně mi přišel e-mailem půlhodinový film – je to vlastně dlouhá výpověď čečenského chirurga Hassana Bajeva ("nejslavnějšího na světě", jak je tam správně napsáno) o tom, proč za čečenské války léčil bez rozdílu všechny. Jak naverbované ruské vojáky, kteří přepadli jeho zemi, tak raněné čečenské bojovníky včetně budoucích (možná už tehdejších) teroristů, kteří posléze zemi uvrhli do dalších hrůz, což samozřejmě neměli v úmyslu.
Měla jsem před několika lety příležitost se s panem Bajevem setkat, když byl při jakési příležitosti v Praze. Podepsal mi svou knížku a tuze mi děkoval za to, že jsem ji přeložila. Knížka, která je dávno rozebraná, se jmenuje Přísaha a pan Bajev v ní vysvětluje vlastně totéž, co ve zmíněném filmu: že složil Hippokratovu přísahu a nemá možnost ani právo zkoumat, co je zač člověk, který potřebuje jeho pomoc. Jak je vidět, ptají se ho na to neustále: Jak jste mohl pomáhat nepřátelům? A on trpělivě vysvětluje: neměl jsem přece právo soudit, kdo je dobrý a kdo špatný, ležel přede mnou raněný člověk a věděl jsem, že když mu neamputuji nohu, zemře. O podmínkách, za kterých musel operovat, je těžké mluvit. Nemyslím, že by pro lékaře bylo snadné operovat bez anesteziologa a mnohdy i bez narkózy...
Předmluva k Bajerově knize začíná: "Zaprvé jsem chtěl, aby svět věděl, že válka je strašlivá věc, jejíž obětí jsou nevinní. Ve válce nejsou žádní vítězové. Za druhé, a to je neméně důležité, jsem chtěl svým čtenářům představit čečenský národ." Představit čečenský národ není dost dobře možné bez vylíčení vyhnání. Dvacátého třetího února 1944 obklíčili čečenské vesnice i města sovětští vojáci a hlavně příslušníci jednotek tajné policie a bez cavyků nahnali lidi do náklaďáků, které je odvezly k vlakům, a ty je deportovaly na Sibiř a do Kazachstánu. Vyhnání provázely nelidské zločiny, o nichž Bajerovi vyprávěl v dětství otec. Poznamenalo ho to, jako každého Čečence, na celý život. Vyhnání dodnes tkví v kolektivní paměti čečenského národa jako memento hrůz, které nezahladily ani hrůzy nedávných dvou válek s Ruskem – ta druhá skončila až v roce 2009.
Dnes je Čečensko znormalizovaná země, většina Čečenců se snaží pod autoritativní vládou, kterou v podstatě dosadila Moskva, sebrat zbytky zničených domů a životů a postavit na nich znovu něco, v čem by se dalo existovat. Moc to nejde, a tak Čečenci vzpomínají na strašlivou křivdu vyhnání, na dvě války, v nichž umírali nevinní, ale i na slavného imáma Šamila, který v devatenáctém století vedl kavkazskou vzpouru proti Rusku. Prohrál: maličké Čečensko nemůže obstát proti obrovskému sousedovi.
Čečensko dnes nepředstavuje problém pro Rusko ani pro Evropu. Svět zapomněl – jen sem tam někoho to tlačí jako kamínek v botě, jako třeba těch pár desítek lidí, kteří budou zítra stoupat na Petřín a myslet na nešťastné Čečensko...
A proč o tom dneska píšu? Protože zítra je třiadvacátého února. A protože Mejla kdysi zpíval: "To, co bylo, nezmizelo, stále s námi zůstává..."
LN, 22.2.2013