29. ledna začal nový čínský rok. Jako evropský tradicionalista bych si toho příliš nepovšiml a zaznamenal bych to snad pouze z hovoru personálu v mé oblíbené čínské restauraci.

Letos je to ale jinak. K čínskému Novému roku jsme všichni dostali dárek od Ursuly von der Leyen.

Všichni jsme dostali „kompas“. Ne, nebude se rozdávat půl miliardy přístrojů pro orientaci v terénu, dostali jsme jeden společný a nehmotný „Kompas konkurenceschopnosti Evropské unie“.

Zní to vznešeně, ale fakticky nám paní předsedkyně vyhlásila pětiletku.

Tedy my, co pamatujeme minulé doby, jsme zastříhali ušima rovnou a vzpomněli jsme si na první a generální tajemníky, kteří dělali to samé a hospodářství šlo dolů vodou pětiletka nepětiletka.

Ti mladší by si měli vzpomenout neblahé paměti na „Lisabonskou strategii“ (2000 - 2010), která hlásala, že do deseti let se Evropská unie stane „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“.

Strategie nestrategie, šlo unijní hospodářství dolů vodou nejen těch deset let, kdy strategie měla blahodárně působit, ale i těch dalších patnáct let potom. Vystřídali se při tom tři generální tajemníci - tedy vlastně předsedající osobové (abych snad genderově neurazil) evropské komise a tu poslední tu máme pořád.

Budiž řečeno, že dvacet let z těch pětadvaceti byla ta chůze spíše pozvolná, ale v těch posledních pěti letech - za paní Ursuly - jsme zrychlili do klusu.

My jsme šli dole vodou, jihovýchodní Asie šla hore vodou a Spojené státy si stagnovaly.

Nic ale netrvá věčně a vypadá to, že s nástupem nové americké administrativy se obr probral a bude myslet vážně, že se chce zase stát velikým. Ve světě, kde je fakticky rozebráno - minimálně, pokud jde o zdroje - se jeden stává větším díky tomu, že se jiní zmenšují a USA se nebudou rozpakovat posilovat na úkor Evropské unie. Ta je sice pořád ještě bohatá, ale kontinuálně chudne a především, je mocensky k uzoufání slabá. Je tak slabá, že se se svou půl miliardou obyvatel panicky bojí Ruské federace, která má obyvatel něco málo přes sto čtyřicet milionů.

V tuto chvíli to vypadá, že nástup Donalda Trumpa do druhého funkčního období nese všechny znaky černé labutě, která stojí na počátku zásadních změn. Jestli to tak opravdu je, se samozřejmě po dvou týdnech ještě zdaleka nepozná, ale zdá se, že začíná konzervativní revoluce (ve vnímání jiných spíše kontrarevoluce) a ve Spojených státech se rozjíždí válka politiky s hlubokým státem.

A co v této chvíli přináší paní Ursula, aby oživila chřadnoucí unijní ekonomiku - na jejímž chřadnutí má osobní a podstatný podíl?

Tak Green Deal nám prý zůstane. A tady by se dalo i skončit. Bez revize (spíše zavržení) zeleného náboženství vede jakákoli další cesta jenom dolů, ať ji opentlí jakékoli fráze.

Ale pokračujme. Prý přijdou inovace. Pokud si za příklad vezmeme umělou inteligenci, pak ta se rozvíjí ve Spojených státech a v Číně, zatímco Evropská unie připravuje legislativu, kterou chce umělou inteligenci regulovat - bez ohledu na to, že žádnou vlastní nemá.

A zjednoduší se administrativa - skoro to vypadá, jako by se měly uvolnit regulace. Prý k tomu bude směřovat „bezprecedentní snaha o zjednodušení“.

Jestli může být snaha bezprecedentní, nechám na úvaze každého jednoho. Fakticky bychom byli rádi i za snahu bez přívlastku, pokud by k něčemu vedla. Zatím je jisté jen to, že je-li v unii něco bezprecedentního, pak jsou to regulace.

Jisté je také, že mne napadá řada otázek, které mají letitý precedens.

Opravdu stačí snaha? Za snahu nás naposledy známkovali na prvním stupni základní školy. Povšimněme si, že Donald Trump se nesnaží, ale jedná.

A může zásadní změnu přinést někdo, kdo předtím razil opačný trend?

Za časů raného novověku míval absolutistický panovník na každodenní politiku prvního ministra. Takoví panovníci vládli zpravidla dlouho - desítky let - a jak šla doba, bylo třeba občas změnit politiku. Dobrý zvyk a zkušenost říkaly, se změna začíná výměnou prvního ministra (občas, ale ne tak často, jeho popravou).

V unii by tím absolutním panovníkem měla být Evropský rada - komise je jen její výkonný a administrativní orgán.

Pokud připustíme, že je čas na změnu, neměla by začít od hlavy komise?

Vlastně bych paní Ursule a tím i nám přál úspěch, ale dovolím si předpovědět, že to dopadne podle slavného výroku Viktora Černomyrdina: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“.

A ještě zlomyslná poznámka - pokud by každý z nás opravdu fyzicky dostal jeden kompas, asi by to oživilo unijní ekonomiku víc než sliby. Tedy předpokládalo by to, že se nedovezou z Číny, ale vyrobí se do posledního šroubku v Unii. Pak by ekonomicky dávalo smysl, i kdyby si na ně půjčila.

Nicméně, při unijní „akceschopnosti“ by část komponent byla z USA, část z Číny a celé by se to kompletovalo ve Vietnamu, a tak by to byl nakonec novoroční dárek pro Číňany a pro Američany.