České politické elity skýtají v evropském zrcadle obraz až překvapivě nerozborné jednoty

Skoro nikdo z evropských politiků, včetně německé kancléřky Merkelové, se netají poznatkem, že migrační krize je dosud asi největší zkouškou pro Evropskou unii, testem náročnějším než krocení řeckých dluhů. V tom případě ale zároveň jde o dosud největší zatěžkávací zkoušku i pro českou politickou elitu.

Migrační krize se nás přitom zatím moc nedotkla, neboť počet uprchlíků zadržených na našem území je ve srovnání s některými jinými zeměmi skoro zanedbatelný. Počty lidí, o něž by se měla Česká republika v rámci dosud navrhovaných kvót postarat, jsou pak stále mnohem nižší než osmnáct tisíc, což je množství běženců z Balkánu a Čečenska, které jsme zhruba před patnácti lety bez potíží zvládli. Přesto na politické scéně i ve veřejné diskusi, o veřejném mínění už ani nemluvě, panuje skoro hysterie. Veřejnost by byla nejraději, kdyby vláda české hranice obehnala něčím na způsob husitské vozové hradby, a tím nás vlastně od problému spolehlivě izolovala. A politici, pro něž je „hlas lidu“ posvátný, mu vycházejí vstříc.

Až tolik se od nás nechce

Přináší to některé dosti pikantní důsledky. Například faktické vymizení linie eurooptimismus versus euroskepticismus, jež se už před lety pevně usadila v politologických studiích. Jak se ale ukazuje nyní, u nás šlo o čáru víceméně virtuální, vytyčovanou jen pomocí slov a gest. Reálně se zatím každá česká vláda ve vztahu k EU snažila o aklimatizaci a adaptaci v bruselském biotopu, a zejména pak o vytěžení zdrojů, které nám mohla Unie poskytnout, jakkoliv se jí to (jejímu personálu) dařilo dosti nedokonale.

Nyní ale dosud eurooptimistická („eurohujerská“) ČSSD a s ní celá vládní koalice vede zákopový boj proti skoro celé EU, když lpí na odmítání povinných kvót rozdělujících migranty mezi jednotlivé členské země. V nedávné české historii najdeme analogii snad pouze v zápase Václava Klause se saní Lisabonské smlouvy. Dosavadní euroskeptiky to vede jen k další radikalizaci, k pokřikování na vládu, že je stále příliš měkká.

Nicméně boj proti kvótám a s ním souběžná verbální kritika EU, jíž se vytýká neakceschopnost a zaspání problému, usvědčují českou politiku především z mělkosti a jisté „vyčůranosti“. Česká mantra „oni u nás stejně nezůstanou, oni chtějí do Německa“ v sobě totiž implicitně obsahuje postoj: „Ať si s tím poradí Němci, ať se všichni migranti usadí v Německu, když tam tolik chtějí.“ Což ale samozřejmě není možné a Německu, jakkoliv ho lze za celou řadu kroků v migrační krizi tvrdě kritizovat, je nutné ulehčit.

Skutečnost, že migrant, který u nás dostane azyl (jemuž bude azyl u nás nějak vnucen), pak nemá v Německu ani jinde v EU například nárok na sociální dávky ani na řadu dalších výhod, přece logicky musí tlak současné vlny na Německo trochu utlumit. A o to zatím především jde, přičemž od České republiky, jedné z nejvyspělejších a nejbohatších zemí na světě, se nežádá zas tak mnoho.

Čeští politici sice – kromě „dobrovolných kvót“ – navrhují zdánlivě lepší řešení, například důkladnější utěsnění italských a řeckých hranic, či třeba dokonce námořní boj s pašeráky, jedná se však o opatření, která nejsou realizovatelná v dohledné době tak, aby přinesla takřka okamžitý efekt, a na nichž by se Česká republika, snad vyjma případných dodávek ostnatého drátu, nemusela kdovíjak podílet.

Chcete akčnější Unii?

Hlavní problém českého vztahu k EU tedy nespočívá v chabé schopnosti dobývat eura z evropských fondů, ale ve velké neochotě nést spoluzodpovědnost, když to něco stojí. Ostatně, na ony „evropské peníze“ přispívají de facto pouze takzvaní čistí plátci, tedy země, které do unijního rozpočtu dávají více, než si berou. (Na prvním místě mezi nimi je Německo.) My samozřejmě patříme, jako „uprchlíci ze zaostalosti komunismu“, mezi „čisté příjemce“.

Povrchnost českého vztahu k Unii pak dokládá i volání po větší akceschopnosti. EU představuje složitou konstrukci, jež se snaží vyvážit zájmy a suverenitu jednotlivých členských zemí s potřebou existence nějakých centrálních (celoevropských) a trochu akčnějších orgánů. Výsledkem je dosti neprůhledný spletenec, kdy pak nerozhoduje nikdo, respektive rozhoduje Angela Merkelová, neboť nakonec představuje jedinou schůdnou alternativu k patu.

Pokud tedy někdo touží po pružnější a akčnější Evropské unii, měl by souběžně volat po zavedení silné centrální evropské vlády, poněvadž jinak se akceschopnost zařídit nedá. Což ale znamená i nezbytnost smířit se v budoucnu s daleko přísnějšími „diktáty Bruselu“, než jsou aktuální povinné kvóty pro uprchlíky. Které, nutno dodat, podstatu problému stejně neřeší – mají jen zmírnit stávající chaos.

Současná migrační krize je historickým přelomem svými rozměry pravděpodobně rovnocenným pádu komunismu – obzory většiny politiků, a zdaleka nejen těch českých, však bohužel zpravidla příliš nepřesahují výhledy Miloše Jakeše z Červeného Hrádku.

Autor je politolog

LN, 21.9.2015