Uplynulý týden horečných jednání vyústil ve zlomový páteční summit, který vytyčil novou cestu v rozvoji unie evropských států. Společná fiskální politika se pro mnohé země stane realitou, integrační procesy jsou zahájeny a nám nezbývá, než se v poměrně krátkém čase rozhodnout, na jakou stranu se přidat.

Zjednodušeně řečeno: Na stranu, která hodlá dodržovat rozpočtová pravidla a souhlasí s transparentností příjmů a výdajů, nebo na stranu těch, kdo akcentují národní zájmy a nechtějí, aby jim někdo jiný viděl pod pokličku. Fakticky se tím EU rozpadla, ale tento způsob rozpadu je tou nejlepší variantou, neboť zcela jasně oddělil – řečeno biblicky – "zrno od plev" a bere vítr z plachet národním kmotrům a všem, kdo se chtějí přiživovat na nejasných pravidlech národních ekonomik. Ze zkušenosti vím, že kontrolní mechanismy EU fungují téměř dokonale. Jsou zatíženy administrativou v míře, která nám připadá zcela nezvyklá, ale fungují a všude tam, kde jim není bráněno, se výkonně uplatňují.

Myslím si, že je vždy ekonomičtější dělat věci společně, než každý zvlášť. A myslím si, že nejen u nás je velká neochota ke skutečně podstatným ekonomickým a sociálním změnám. Bylo jen dobře, když nás někdo stále povzbuzoval a nastavoval nám nové cíle. Vysvětlím na příkladu z oblasti, které se domnívám rozumět - zdravotnictví.

Nebudu zde mluvit o technických možnostech, ale o právech pacientů. U nás ještě dlouho platil pro zdravotnictví zákon č. 20 z r. 1966. Lékaři vystupovali tak, jak to máme pěkně zaznamenáno v seriálu Nemocnice na kraji města - v podstatě s pacientem nediskutovali a direktivně stanovovali postup léčby i další náležitosti kolem toho. Každý dnes ví, že se hodně změnilo, pacienti jsou stále více vtahováni do zodpovědnosti a účastní se důležitých terapeutických rozhodnutí. Myslíte, že na straně našich lékařů byla spontánní ochota k těmto změnám? To tedy nebyla. Teprve určitou direktivitou respektované autority postupně došlo k těmto změnám. Že se rovnoběžně s tím také hodně plýtvalo, to už byla naše iniciativa, to nám nikdo neporoučel.

Podobně se to má v dalších oblastech - peníze se ztrácejí tam, kde to orgány EU nemají pod kontrolou. Nebýt účinného tlaku ze strany EU, k mnoha podstatným změnám by v naší zemi nikdy nedošlo.

Bylo by chybou v této chvíli váhat, na jakou stranu se přidáme. Vyhýbavou odpověď české vládní delegace bych rád chápal jako zdráhání nevěsty před svatbou – své jsme si řekli, ale dále už bychom neměli projevovat nerozhodnost. Zde probíhají události příliš vážné, než abychom si mohli dovolit zůstat stranou. Přesto jednu ideu mám – navržené změny jsou natolik zásadní, že dávají podnět k úvahám o úpravě Lisabonské smlouvy. Dané situace by se mělo využít k tomu, aby křesťanství bylo hodnotou, která stojí ve fundamentech ideového a tvůrčího potenciálu evropských zemí. Obávám se ale, že s něčím takovým naše vládní delegace sotva přijde.