... na pozadí fiaska migračních kvót

Zahájení řízení o nesplnění povinnosti proti České republice, Maďarsku a Polsku kvůli nedodržování migračních kvót ze strany Komise lze vnímat jako zlostné dupnutí tváří v tvář žalostnému selhání prvních pokusů o zavedení přerozdělování migrantů mezi členskými státy.

Tzv. „relokace“ migrantů je perlou v koruně všech receptů Bruselu na řešení migrační krize. Přerozdělování a kvóty jsou ostatně nejvlastnějším vyjádřením duše evropského levicově-pokrokářského a byrokratického centralismu. Odráží se v nich levicové sociální inženýrství, ambice vše řídit, organizovat a byrokraticky plánovat z osvíceného centra, i pohodlnost spočívající v tupé redistribuci problémů.

Když se v září 2015 podařilo prosadit dvě dvouletá nouzová schémata na přerozdělení 160 000 žadatelů o azyl z Řecka a Itálie, bylo to vydáváno za velký úspěch. Přitom byl přehlížen fakt, že opatření byla přijata přes zásadní nesouhlas několika členských států. První schéma pro 40 000 osob ze 14. září se ještě zrodilo na základě formální dohody (byť politickým tlakem vynucené) členských států a jejich „dobrovolných“ závazků. Druhé schéma pro 120 000 z 22. září přineslo již natvrdo povinné kvóty a na shodu se nehrálo – státy, které nesouhlasily, byly prostě přehlasovány. To ovšem vytvořilo velmi špatné klima pro uplatňování tohoto mechanismu. Vedle toho byla očividně nedoceněna administrativní náročnost celého procesu a ochota dotčených migrantů spolupracovat s úřady.

Celý proces přerozdělování migrantů šel od počátku velmi ztuha. Do konce září 2016, tj. za celý první rok fungování obou nouzových mechanismů, se podařilo přesunout necelých 5700 migrantů. Později se postup přece jen trochu zrychlil, ale i tak zůstával zdaleka za očekáváními Komise. K začátku června 2017 činí celkový počet přemístěných necelých 21 tisíc.

Přerozdělování se zadrhlo z mnoha důvodů. Na prvním místě to byla neochota spolupracovat na straně přijímajících členských států. Některé kooperovaly jen v omezené míře, jiné proces fakticky či otevřeně bojkotovaly. Navíc Švédsko a Rakousko získaly dočasné výjimky kvůli migračním tlakům, kterým čelily. Slovensko s Maďarskem nakonec napadly povinné kvóty u Soudního dvora EU. Rozproudění „relokace“ bránila i administrativní neschopnost odesílajících států (Itálie a Řecka). Zatřetí – a ve významné míře – byla na vině nechuť a aktivní odpor přerozdělovaných migrantů k přesunu do zemí, které nebyly jejich vysněnými azylovými ráji.

Komise se snažila tlačit na členské státy naléhavými prohlášeními a vydáváním pravidelných zpráv o pokroku (v červnu vyšla již třináctá!). Nebylo to však mnoho platné.

Komise kromě uvedených dočasných schémat – a navzdory zkušenostem s jejich (ne)fungováním – prosazuje v rámci návrhů nových azylových pravidel zavedení trvalého mechanismu přerozdělování, který by z uprchlických kvót udělal standardní součást unijního azylového systému. Ani tomuto projektu se nedaří. Pro trvající odpor řady států k tomuto mechanismu se začínají objevovat úvahy o oddělení tohoto prvku od zbytku návrhů na reformu azylového práva.

S ohledem na zjevné fiasko uprchlických kvót je podrážděnost Komise logická. Sebereflexi, přiznání chyb, natož změnu kurzu by asi čekal málokdo. Trucovitost a silácká gesta naopak nepřekvapí. Nenechme se jimi zastrašit. Proti nucenému přidělování migrantů a multikulturnímu obohacování pod taktovkou Bruselu je třeba bojovat s maximálním nasazením.

Publikováno v Newsletteru Plus, červen 2017

Institut VK