Neviditelný pes

EVROPA: Zloději dětí

3.2.2015

Považuji se za neznaboha. Nejsem ale takový volnomyšlenkář, že bych zpochybňoval platnost přírodních zákonů. Řadu fyzikálních pouček jsem stihl ověřit i prakticky, v některých případech způsobem, který nebyl nudný. Ode dne, kdy jsem špatně zajistil žebřík a padal ze střechy, nepochybuji o tom, že při volném pádu ze střechy nemá zpomalení způsobené třením vzduchu valný význam.

Podobně nepochybuji o tom, že nejsilnější vztah, kterého jsou lidské bytosti schopny, je láska matky k dítěti. Nebo snad obecněji láska rodičů k dětem. Právě schopnost dlouhou dobu ochraňovat a vychovávat potomstvo představuje jednu ze selektivních výhod, které našemu druhu umožňují do jisté míry vědomě přetvářet svět. Upřesnění „do jisté míry“ se zde vztahuje jak ke slovu „vědomě“, tak i ke slovu „přetvářet“.

Zdá se, že to tak Matka Příroda ve své bezmezné moudrosti zařídila.

Nejdůležitější společenství, jehož ochraně a prosperitě by měl svéprávný jedinec věnovat svůj čas, je rodina. Na druhém místě mohla by pěkně pospolu stát společenství obecní (sousedé), společenství profesní (kolegové z cechu) a společenství hráčů (rybáři, mariášníci nebo členové místní organizace Strany mírného pokroku v mezích zákona). Teprve potom má svůj díl dostat stát, který může a nemusí být současně národem. A celosvětové blaho, náprava zkaženosti lidské a řešení celogalaktických problémů?

Jděte se s tím vycpat, myslíval jsem si.

Poslední dobou se zdá, že přírodní zákony mají být zneplatněny. Z moci úřední. Kdybychom s mou ženou neměli to štěstí, že všechny naše dcery jsou plnoleté, byly bychom o ně a o smysl našich životů už dávno přišli. Seděl bych v kriminále, protože jsem je všechny utíral ručníkem (i prdelku a pipinku, soudruzi) a se všemi jsem častokrát ležel na jedné posteli.

Protože jsem třeba usnul při čtení genderově i multikulturně zcela nevyhovujících pohádek.

V naší vyspělé euroatlantické společnosti se systematicky a nákladně chrání všechny menšiny, které si dokážeme představit. Které se cítí být v nesnázích. Předmětem složité a nákladné ochrany jsou i jedinci, kteří by vždy v historii byli neprodleně usmrceni (Absurdita norského humanismu: Anders Breivik versus Eva Michaláková). Zákonná i výkonná opatření – z hlediska demokratického principu legální a legitimní, posvěcená vůlí lidu – směřují k tomu, že jediná z biologického a sociologického hlediska přirozená menšina, tedy lidé žijící v tradiční rodině a poskytující péči a ochranu svým dětem, nejenže není upřednostněna a ochraňována, ale stává se prvním cílem podezření a represe. Její příslušníci jsou nejvhodnějšími presumptivními viníky a sprostými podezřelými.

A nemylme se. Stejně jako v Norsku to máme uzákoněné i doma. Zbývá to jenom rozpracovat do norské dokonalosti.

Ten chlap, co se pověsil na borovici, je horší výstraha než „Je suis Charlie“. Co bych tak asi – milý Bože a milá Matko Přírodo – mohl dělat, kdybych se ocitl v jeho kůži? Odpovím si sám: Mohl bych se pověsit na borovici.

Podle biologických zákonitostí by měla být civilizace, která opovrhuje svou podstatou, označena jako zvrácená. Označení nakonec není důležité. Jestli zákony platí, je taková společnost na cestě ke zkáze.

Nejzábavnějším se mi jeví, že civilizace, která je odsouzena k zániku, do poslední chvíle netuší, že se něco pokazilo. Tento jev brilantně popsal D-FENS, jak je jeho zvykem. Doporučuji prostudovat!

Ještě jeden důsledek bych zmínil.

Podle řady významných publicistů – namátkou uveďme Astona, i když příspěvek Bohumila Doležala k tomuto tématu by se taky určitě našel – se právě dnes rozhoduje o budoucnosti. Právě dnes jde o vše a měli by se oddělit ti spravedliví od těch špatných. Mělo by se oddělit zrno od plev a vlastenci od vlastizrádců. Přestaňme si hrát a postavme se čelem k budoucnosti, říkají.

Zde bych se rád zeptal: Kde berete jistotu, pánové, že jste na správné dělicí čáře? Je opravdu ta správná linie pro dnešní den linií mezi Evropskou unií podporující majdanisty a Putinovým Ruskem?

Co když se demarkační linie pro dnešní den nachází někde úplně jinde?

Podotýkám: Pokud jde o ruskou roli v Evropě a ve světě, mám vážný problém zachovat neutralitu. Invazi jsem zažil v deseti letech. Ruštinu nemám rád. Nic mi neříká ruská hudba ani ruská literatura. Jen s obtížemi jsem dokázal číst Bulgakova a Jesenina. Nechci žít a nikdy bych nechtěl žít v Rusku. Nesnažte se mě pojmenovat Putinomilcem.

Přesto si nejsem zcela jist, zda Barack Hussein Obama jako americký prezident s podezřelým rodným listem není pro náš osud stejně nebezpečný jako prezident Ruské federace.

A životopis, názory a cíle dámy jménem Federica Mogherini nebudu raději komentovat.

Autor je fyzik a podnikatel (e-mail: neznal@clnet.cz)



zpět na článek