Spadla a ani to nebylo moc slyšet. Nedivme se, vždyť pád hromady papírů příliš nerachotí.

Lze konstatovat, že „papírová opona“ mezi takzvaně starými a mladými členy Evropské unie se pomalu spouští již od našeho vstupu do tohoto spolku. Co jiného představovala ome­zení přístupu na trh práce, která vůči nám vyhlásily některé „staroeurounijní“ země?

S odstupem času lze prohlásit, že přijetí Česka a dalších původně východoevropských zemí do Unie, bylo více ekonomickým, než politickým aktem. Díky kapitálu naakumulovanému v západoevropských zemích v období jejich rozkvětu mohly tyto státy u nás nakoupit kde co, a také to udělaly. Z takzvaného rodinného stříbra nám nezbylo téměř nic. A i to málo, co nám ještě zůstalo, EU zregulovala.

V poslední době zejména Německo, Francie a Rakousko na nám nepřátelskou pilu ještě více přitlačily. Pod obrovskými, v řadě případů až likvidačními pokutami vyžadují, aby takzvaní i krátkodobě do jejich zemí „vyslaní pracovníci“ v průběhu pracovního pobytu pobírali plat aspoň na úrovni v dané zemi obvyklé minimální mzdy. V každé zemi se tato zákonná pravidla liší a zejména malé české firmy, poskytující své služby v zahraničí jen výjimečně, v podstatě nejsou schopny je dokonale nastudovat a dle nich se pak zachovat.

Nedávno dostala česká firma pokutu ve výši přes 300.000 korun za formální nedostatky v dokumentaci. V podobném ohrožení jsou například i učitelky doprovázející děti na výletě, vědci jedoucí na přednášky, hudebníci na koncertech a mnoho dalších profesí.

Zajímavé je, že například Němci, „krutě“ postihující i drobné nedostatky našich občanů pracujících krátkodobě na jejich území, jsou kupodivu velmi tolerantní při evidenci a vyplácení sociálních dávek nikde nepracujícím nelegálním přistěhovalcům. Je mnoho případů, kdy jsou tito lidé evidováni pod různými jmény na více místech a žijí si bez práce a námahy tak, jak se většině našich lidí pracujících v manuálních profesích a zejména důchodcům ani nesní.

Sedmačtyřicetiletý Syřan, žijící již dva roky se svou ženou a osmi dětmi v Dánsku na sociální podpoře, si chce v rámci slučování rodin „dovézt“ další dvě ženy a dvanáct dětí. Tím by jeho roční „dávkové příjmy“ překročily v přepočtu tři čtvrtě miliónu korun. No kdo z nás to má?

Podivné je, že západoevropské firmy s radostí a k vlastnímu výraznému ekonomickému prospěchu využívají naši relativně levnou a kvalifikovanou pracovní sílu. Za ty peníze by žádný Němec nedělal, ale tak je to zřejmě v pořádku a tak to má být!

Bývalá východní Evropa se stala skvělým odbytištěm pro často jinam již neprodejné západoevropské zboží a zdrojem mzdového a nyní i administrativního vykořisťování a buzerace. V této souvislosti jsem si vzpomněl na „památná“ slova bývalého francouzského prezidenta Jacquese Chiraca pronesená na adresu tehdy ještě kandidátských zemí: „Myslím, že propásly dobrou příležitost mlčet!“

Tento postoj západoevropských zemí k nám se nezměnil, jen se o něm veřejně nemluví.