Jan Macháček ve svém komentáři „Zelený úděl plný otazníků“ (LN, 16.12.2019) velmi přesně popisuje propagandistický nátěr, kterým ozdobila své vyhlášení docílení uhlíkové neutrality EU do roku 2050 (European Green Deal) předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Ve stejném vydání LN je obsáhlý rozhovor s předsedou české vlády Andrejem Babišem. I v něm se mluví o ochraně klimatu a strategii ochrany životního prostředí.

Nabízí se určité srovnání, ale nejprve si dovolím navázat na Jana Macháčka. V úvodu svého článku kritizuje fakt, že boj s klimatickou změnou je „... předkládán jako něco, co stojí nade vším, co prý není k diskusi. /.../ Ve skutečnosti nejsou v politice témata, která nejsou k diskusi.“

Ursula von der Leyenová svůj ekologický plán k diskusi předložila ve svých kandidátských projevech a vystoupeních během léta a podzimu. I na jejich základě byla později potvrzena Evropským parlamentem, tedy volenými zástupci lidu, za předsedkyni Evropské komise. Evropský zelený úděl vyhlásila jako první krok k plnění svých slibů, vizí, řekněme programu. Takže do určité míry je po diskusi, nicméně: diskuse o programu uhlíkové neutrality, o jeho smyslu a způsobu dosažení by měla probíhat permanentně, ovšem zároveň by si členské státy měly ujasnit, zda vůbec Evropská komise je ten politický aparát, který by měl mít vlastní politický program.

Dál už Jan Macháček klade zásadní otázky, o kterých diskutovat je vskutku nutné. Kromě praktických, jako je financování transformace ekonomiky, její správné nasměrování a načasování jednotlivých kroků, míra regulace, únosnost zdanění apod., jsou to především otázky kolem zmíněné propagandy, tj. morální povinnost Evropy jako první a nejvíce snižovat emise a stát se vzorem pro ostatní svět. Pokud zůstane osamocena, nejen že zkrachuje její Zelený úděl, ale může se rozložit celý křehký systém mezinárodního obchodu.

Dodejme ještě, že vyhlášení Evropského zeleného údělu bylo doprovázeno ujišťováním Leyenové a místopředsedy komise Franse Timmermanse, že se buduje zcela nová ekonomika, nový životní styl, který zvýší blahobyt (welfare), docílí zlepšení zdraví a neponechá stranou žádného obyvatele a žádnou oblast EU. „Všichni můžeme být do transformace zahrnuti a všichni z ní můžeme získávat výhody. Pomůžeme naší ekonomice stát se světovým lídrem tím, že se změníme první a rychle. Jsme povinni uspět ve prospěch této planety a života na ní – v zájmu evropského přírodního dědictví, biodiverzity, našich lesů a našich moří. Tím, že ukážeme zbytku světa, jak být udržitelní a konkurenceschopní, můžeme přesvědčit ostatní země, aby nás následovaly.“

Úplná změna ekonomického systému, změna životního stylu, zvýšení životní úrovně všem a každému a to vše ve jménu zachování přírody a planety, takové fráze v naší východní části Evropy znějí stále ještě hodně povědomě a nebezpečně.

Andrej Babiš ve dvoustránkovém interview hovoří mj. široce o Národním investičním plánu, s nímž předstoupila vláda před poslance téměř současně s vyhlášením Leyenové. I v tomto případě pojmenovat jeho aktivitu jako „plán“ by bylo nadnesené, jde o politickou propagandu. V první řadě poslouží k tomu, aby Babiš mohl říkat, že „naše vláda“ zpracovala, navrhla, předložila... ale jasno nemá ani o dostavbě dálnic, ani o výstavbě jaderných elektáren, na kterých jí tolik záleží.

Když dojde na uhlíkovou neutralitu, odpovídá celkem jasně a srozumitelně: „Evropa musí ostatní donutit, aby se zapojili, jinak to nemá smysl. /.../ Teorie, že Evropa od průmyslové revoluce vyráběla tři sta let emise, ostatní ne, a proto má nejvíc ubrat, nesedí. To tady všechno zavřeme a budeme auta, počítače, technologie dovážet? To je ekonomická cesta do pekel. Planetě to uškodí, protože v zahraničí se vyrábí s daleko větší uhlíkovou stopou.“

K programu uhlíkové neutrality se Babiš hlásí, ale nechce ani zajišťovat „blahobyt každému“, ani zachraňovat svět. Hovoří o řešení potíží, které jsme si více méně způsobili sami. „V České republice je změna klimatu hlavně o vodě, stromech, které dávají kyslík, a jádru. Musíme se soustředit na vodu, a to už děláme,“ říká v rozhovoru. „Postupně ukončíme spalování uhlí, ale musíme mít jádro. /.../ Dál budeme masivně zateplovat budovy, abychom snížili spotřebu energie, nové se budou stavět už jen nízkoenergetické. /.../ Přestaneme skládkovat.“ A mimo to opět připomíná dostavbu dopravní infrastruktury, také jako příspěvek k odvrácení důsledků změn klimatu.

I v Babišově případě musí padnout spousta naléhavých otázek. I při čtení těchto řádek se zvedá obočí a rty se úží pochybnostmi, aby realizace nedopadala tak, jako už 30 let dopadá dostavba Pražského okruhu nebo jako nekončící, vlastně ani nezačínající projekt jaderných reaktorů. Zda státní rozpočet a účelové investiční fondy budou organizovány tak, aby dokázaly kontinuálně financovat velké, dlouhodobé projekty. Pro představu: jestli v tomto státě chceme mít například vysokorychlostní železniční tratě, musí se po dvacet let investovat 30 až 40 miliard korun ročně jako mandatorní výdaj. Nezávisle na politické reprezentaci, nezávisle na ekonomickém cyklu. A pravidelně inflačně upravovat. A mít zákony, které takový projekt vůbec umožní.

Rozhodně je však Babišova vize reálnější, než plány Leyenové na spásu světa Evropou a zákon (o uhlíkové neutralitě), který slíbila předložit již v příštím roce.