Neviditelný pes

EVROPA: Zelené plány Komise vyvolávají obavy oprávněně

23.7.2021

Deník Právo z pátku 16. července je opravdu poučné čtení přinášející několik různých pohledů na zveřejněné plány Evropské komise k Velké zelené revoluci.

Jakkoli nejsem voličem Andreje Babiše, oceňuji, že jeho osobní postoje k „boji“ s klimatickou změnou jsou pragmatické, jak páteční Právo premiéra cituje. Myslím, že svůj názor Andrej Babiš pregnantně vyjádřil ve svém projevu na Evropské radě 22.6.2019 (text lze vyhledat na stránkách vlády): „Jestliže vydáváme miliardy z kapes daňových poplatníků, musíme se postarat, aby byly vynakládány na věci, které budou k prevenci klimatických změn efektivně přispívat, a současně nebudou Evropu poškozovat z hlediska její dlouhodobé globální konkurenceschopnosti. Musíme být přísně pragmatičtí a racionální. Volám proto po transformaci současného přístupu, vycházejícího většinou z ideologie, v racionální politiku, která sleduje týž cíl, přitom však počítá, analyzuje a pečlivě vybírá nejvhodnější a nejracionálnější řešení (…..) Připomenu, že globální uhlíkové emise v roce 2018 představovaly 37 mld. tun, z čehož na EU připadá 3,5 mld. tun, tedy zhruba 9 %. Zatímco EU snížila v loňském roce svou uhlíkovou stopu zhruba o 20 milionů tun CO2, zbytek světa ji zvýšil o více než 1020 milionů tun, tedy 51krát více. (…) Chraňme ekonomiku a průmysl EU. Vždy zvažujme dopady na ekonomiku. Nesmíme průmysl z EU vypudit. V prvé řadě buďme velmi opatrní v tom, aby naše deklarované cíle nebyly pro průmyslové firmy překážkou při investování v EU. Uvědomme si, že nulový uhlík by znamenal naprosto žádné spalování nebo stoprocentní záchyt CO2. Realisticky vzato není dnes ani jedno z toho ani vzdáleně možné, a i když máme řadu technologií ve vývoji, stále nemáme jasný způsob, jak dosáhnout ekonomiky s nulovým uhlíkem. Naše cíle by neměly být nedosažitelné; proto bychom měli jasně deklarovat, že uhlíkovou neutralitu bude možné vyhlásit za závazný cíl teprve tehdy, až budou dostupné a ekonomicky přijatelné potřebné technologie.“ Jakkoli jsou tyto názory naprosto správné a pragmatické, v klíčových hlasováních o zelené ideologii premiér Andrej Babiš vždy v Bruselu zvedl ruku, a bohužel pokračování zelené revoluce tak umožnil.

Na stránce publicistiky pak páteční Právo umístilo názor člena představenstva ČSOB Jána Lučana, že „ambicióznost Evropské komise je zcela na místě (…) a už nyní platí, že zelená řešení často nejsou dražší a naopak se dlouhodobě vyplácejí“. Informovaný čtenář se ale musí ptát, když jsou zelená řešení levnější, proč jsou téměř všechna zelená řešení dotována a Evropská komise si k přechodu k bezuhlíkové bere půjčku 750 miliard eur? Čtenář však ví, že Evropská centrální banka již několik let instruuje evropské komerční banky, aby neposuzovaly projekty podle ziskovosti, ale podle „zelenosti“, a tak korporátní agitka nepřekvapí.

Nejzajímavější jsou pak na str. 14 pátečního vydání Práva názory kapitánů evropského průmyslu, kdy souhrnné zpravodajství konstatuje, že návrhy Komise odsoudili výrobci aut, letecké firmy, těžařský průmysl, producenti oceli, hliníku, cementu a dalších produktů. Týdeník The Economist konstatuje, že „přechod k zelené ekonomice bude pro Unii bolestivý“ a až konkrétní dopady přijdou „budou se muset představitelé států rozhodnout, zda podpoří Brusel, nebo se na něj pokusí svrhnout celou vinu“.

Jsou to jednoduché počty. Evropská unie se rozhodla vydat společné dluhopisy za 750 miliard eur (přes 19 bilionů korun) a těmito penězi financovat zelenou cestu k „bezuhlíkové ekonomice“. A na splácení těchto dluhopisů chce použít nové společné evropské daně. Půjde a) o již známé emisní povolenky, které budou uplatněny v námořní dopravě a ve stavebnictví, b) nové daně pro velké nadnárodní firmy, c) uhlíkovou daň na dovoz zboží, která má zabránit přesouvání výroby do zemí, které nesnižují, ale naopak zvyšují uhlíkové emise, d) daň pro velké digitální firmy. A také nové zdanění leteckého paliva. K tomu je potřeba připočítat plány na zrušení automobilů se spalovacími motory, odstavení uhelných a někde i jaderných elektráren a mnoho dalších „ambiciózních“ plánů Komise.

Nemusíte být absolvent vysoké školy ekonomické, aby vám došlo, že nové evropské daně na financování zelené revoluce budou znamenat velké zdražování téměř všeho. Zdražování bude baleno do krásných slov o odpovědnosti k planetě a budoucím generacím (to si pamatujeme ještě z komunismu) a skrýváno jinými důvody, protože Evropa si dobře pamatuje masivní protesty Žlutých vest ve Francii proti „ekologické dani“ z benzínu.

Součástí „Velké zelené revoluce“ bude naprostá závislost na ruském plynu a obavy energetiků o nedostatek elektřiny z důvodu vypínání evropských uhelných a jaderných elektráren a přesunu k nestabilním obnovitelným zdrojům. A toto vše riskujeme, přestože Evropská unie přispívá k celosvětové produkci CO2 zhruba 9 % a státy jako Čína (podíl na světové produkci CO2 27 %) každoročně mnohonásobně navýší svoji produkci CO2 o vše, co EU za cenu obrovských nákladů uspoří.

Osobně považuji plány představitelů Evropské unie (Komise a Parlamentu) za daň z blahobytu. Lidé ve vedení EU nikdy nepoznali bídu či nedostatek, žijí ve slonové věži naprostého dostatku a za každou cenu chtějí dělat (za cizí peníze) dobro, nejlépe předělat a zachraňovat svět. A tato situace je živnou půdou pro nejrůznější zelené věrozvěsty, kteří v ochraně planety našli svá revoluční témata. Návrhy Komise jsou odtržené od reálného života, nekonzultované s průmyslem, typické sociální inženýrství. Moje generace 60+ v bývalé východní Evropě, která na vlastní kůži zažila reálný socialismus, většinou vidí ve Velké zelené revoluci ideologii a tak jako lpění na ideologii vedlo k pádu komunismu, ekonomické důsledky zelené ideologie mohou vést k pádu EU. Nepřeji si to, ale jeden z důsledků zelené revoluce zcela jistě bude, že chudí ještě více zchudnou a zchudne i střední třída.

Právo, 21.7.2021



zpět na článek