Evropská unie ve světle ruské agrese vůči Ukrajině prohlašuje, že by mohla zavést cílené sankce proti Kremlu, které by mohly postihnout aktivity vojenské spolupráce. Necháme-li stranou nejednoznačnost pozic jednotlivých států a omezené možnosti tlaku Západu, je zde jedna důležitá oblast, která by měla být ihned nastolena k diskusi - vývozy vojenského vybavení, spolupráce na vývoji zbraňových systémů a transfery vojenských technologií, které probíhají mezi zeměmi EU a Ruskem.

Před pár lety byly pobaltské země považovány za 'hysterické', když měly námitky proti dohodě mezi Francií a Ruskem o prodeji nejmodernější námořní vojenské technologie – obojživelných útočných plavidel třídy Mistral (známých jako "projection and command"). Dohoda přišla krátce po ruské invazi do Gruzie - konfliktu, který znervózněl řadu aliančních zemí. Zmíněný transfer nejen zvyšuje schopnosti ruské "projekce síly", ale rovněž znamená přenos sofistikované vojenské technologie, kterou Rusko s radostí začlení do dalšího rozvoje své domácí obranné průmyslové základny a budoucích vojenských schopností. Všem zúčastněným stranám byl vyslán jasný signál: je lhostejné, co zamýšlí Kreml se svým blízkým nebo vzdálenějším zahraničím, není třeba brát ohled na to, jak prodej zbraní Moskvě vzrušuje spojence, není třeba se zabývat dlouhodobými strategickými důsledky takové politiky, protože vydělat prachy (v tomto případě miliardy) má koneckonců vyšší prioritu.

výsadková loď třídy Mistral

Mistral, jak se později ukázalo, byl také svým způsobem první vlaštovkou. Ostatní projekty a smlouvy na sebe nenechaly dlouho čekat, včetně společného vývoje nové generace bojových vozidel pěchoty, výrobní linky pro termovizi (jež vybaví ruské ozbrojené síly kritickou schopností nočního provozu) a další. Je to asi měsíc, co jsme se dozvěděli z úst Dmitrije Rogozina, ruského prvního místopředsedy vlády, který má na starosti obranný průmysl, že byla zahájena nová éra intenzivní francouzsko-ruské vojensko-technické kooperace, zahrnující úzce zaměřenou spolupráci a důvěrnou výměnu informací. Prostě vydařená párty bez ohledu na to, že jeden návštěvník se chová jako opilec, který rozbíjí okna a rozkopává nábytek svých sousedů.

Francouzi nicméně nejsou jediní takto naivní ve svém ohromujícím nedostatku strategické prozíravosti a empatie s oprávněnými bezpečnostními zájmy svých spojenců v rámci NATO a EU. Další zemí, která se tiše pohybuje "pod radarovým obrazem" při rozšiřování svého vojenského vývozu do Ruska, je Německo - v lize špičkových světových vývozců zbraní číslo tři. Jeho Spolková bezpečnostní rada (der Bundessicherheitsrat, pozn. překl.) v čele s kancléřkou má ve zvyku rozdávat vývozní licence doleva doprava, a tak vývozy německé zbrojní produkce končí v zemích po celém světě, a to i v takových, které slují pochybnými praktikami lidských práv a chování ve svých regionech a které by mohly získané zbraně a vybavení zneužívat k potlačování domácího disentu nebo k vyvolávání regionálních konfliktů. Rusko mezi tyto země patří a rychle se stává velmi ceněným zákazníkem na seznamu (podle zveřejněné Zprávy Spolkové vlády o exportní politice v oblasti konvenčních zbraní za rok 2011 jde o 250 až 500 vývozních licencí, tedy ve stejné kategorii jako Jižní Korea nebo Indie).

Jeden z nejnovějších transferů je přitom zvláště znepokojující: německé orgány se dohodly na prodeji nejmodernějšího zařízení k výcviku jednotek velikosti brigády do Ruska. V podstatě jde o repliku prvotřídně vybaveného operačního velitelství brigády s veškerým vybavením, v současné době přístupné pouze technologicky nejvyspělejším západním zemím. Pro Rheinmetall Defence, jednoho z největších producentů vojenského vybavení v Německu, jde o zakázku v hodnotě přes 100 milionů eur, a to včetně dalších opcí. Toto zařízení umožní ruským jednotkám velikosti brigády testovat bojovou připravenost pro operace zahrnující součinnost různých zbraní, simulací realistických bojových podmínek a hodnotit výkonnost jednotek a štábů. To bude pro ruské ozbrojené síly představovat nikoliv krok, ale skok v jejich schopnostech provádět rozsáhlé konvenční vojenské operace. Tedy, jakkoliv skromný je tento obchod v peněžní hodnotě, představuje významný transfer technologií s citlivým výpočetním a komunikačním vybavením a softwarem, které skončí v rukách ruské armády – aby byly studovány, zkopírovány a staly se technologickým základem, jenž bude do budoucna dále rozvíjen.

Obchody jako tento s mnoha dalšími zeměmi by se daly dobře zahrnout do tzv. "Doktríny Merkelové", která představuje v současné době filozofii německé vývozní politiky v oblasti obchodování s vojenským materiálem. Doktrína byla ve stručnosti stanovena samotnou kancléřkou: "Jsem přesvědčena, že je v našem zájmu umožnit partnerům, aby se efektivně podíleli na zachování nebo obnovení bezpečnosti a míru ve svých regionech." To ale také znamená, že pro Německo - a rovněž pro Francii, Itálii a další západní země, které prodávají vojenskou techniku do Ruska – je Moskva partnerem. Partnerem, který jak v roce 2008 v Gruzii, tak nyní na Ukrajině zřejmě jen "udržuje nebo obnovuje bezpečnost a mír" a jemuž je zapotřebí to "umožnit"(??). A navíc též lukrativním partnerem tím, že pomáhá udržet výrobní linky a loděnice v chodu, počty pracovních míst nezměněné – nejde přece o něco, před čím bychom měli přivírat oči, když ekonomika zažívá těžké časy – a politiky znovu zvolené ve svých volebních obvodech, kde se nalézají velká zařízení obranného průmyslu.

Ještě mazaněji: existuje snad základní předpoklad, že prodeje vojenského materiálu Kremlu a dalším záhadným režimům by mohly přinést určitou míru vlivu na jejich chování, který prodávající strana může využít v kritických okamžicích. Ale takový vliv zřejmě nepředstavuje faktor, který by figuroval v Putinových kalkulacích: pokud gruzínská válka neznamenala žádnou brzdu při rozšiřování prodeje vojenského vybavení, prohlubování spolupráce na vývoji a produkci zbraní nebo transferu technologií, proč by tomu mělo být po zabrání části Ukrajiny jinak? Jistě si myslí, že tato spolupráce je oboustranně příliš výhodná na to, aby byla omezována takovými nepříjemnostmi, jako je zahnání jednoho zbloudilého národa v ruské "privilegované sféře vlivu" zpátky do řady. Může naopak dost dobře předpokládat, že je to právě kalkul Paříže a Berlína, který je ovlivněn mnohem více než jeho vlastní. Vliv, včetně vlivu plynoucího z vývozu vojenského materiálu nebo sdílení technologií, je složitý nelineární koncept, kdy peníze mluví nahlas, tvrdá geopolitika opět vládne a bezpečnost režimu je v sázce. Tedy, legitimní otázku, kterou je třeba si položit, je: kdo vlastně za současných okolností ovlivňuje koho?

Podívejme se na EU. Možná, že by se situace začala měnit, pokud by sankce proti Rusku byly opravdu nastoleny. Bylo by evidentní a přirozené, že by v celkovém balíčku takových sankcí bylo zahrnuto ukončení všech vojenských vývozů a spoluprací v oblasti vyzbrojování, i ukončení jakéhokoli přenosu vojenských technologií (nebo dokonce i technologií dvojího užití) do Ruska. Ale to se může ukázat jako poněkud naivní očekávání vzhledem k tomu, jak moc roztříštěný evropský obranný průmysl potřebuje peníze z jiných zdrojů, než jsou slábnoucí obranné rozpočty členských zemí NATO a EU, a jak jednotlivé vlády chrání své sektory vojenského průmyslu, stejně jako si úzkostlivě střeží svoji národní suverenitu při rozhodování o zbrojní spolupráci a sdílení technologií. Zdá se, že vlastně nezáleží na tom, že stávající politika, sankce nesankce, pomalu ale jistě přispívá k erozi západní technologické dominance ve vojenských záležitostech, posiluje stále agresivnějšího (nejen asertivního) geopolitického soupeře a že prohlubuje regionální vojenskou nerovnováhu a podkopává regionální bezpečnost.

V dlouhodobém horizontu, abychom si vypůjčili myšlenku od prezidenta Obamy, zde vyvstane cena takovéto politiky, kterou bude nevyhnutelné zaplatit. Ambice ve smyslu větší panevropské obranné průmyslové integrace - jak na straně poptávky, tak na straně nabídky - zůstane v zajetí národních zájmů a obav, které nedovolí, aby se vyhlídky EU jako silného subjektu v mezinárodních bezpečnostních záležitostech realizovaly. Některé členské státy NATO a EU hraničící s Ruskem budou stále méně důvěřovat evropským dodavatelům (a vládám s nimi spojeným), kteří jsou zapojeni do úzké spolupráce s ruským vojensko-průmyslovým komplexem, a budou namísto toho více spoléhat na výzbroj a vojensko-průmyslovou kooperaci s USA. A až skutečně půjde z tlustých do tenkých, plánovači NATO se ocitnou tváří v tvář daleko schopnějšímu vojenskému soupeři (přestože některé jeho technologie jim budou nepříjemně známé), schopného a ochotného dále testovat politiku "appeasementu a profitu" dokonce snad i na této straně hranic NATO.

Základní pravidlo díry stanoví, že poté, co se v ní ocitnete, přestaňte kopat. Ale uvědomuje si vůbec Paříž a Berlín, že kopou díru, ne-li pro sebe, tak jistě pro své spojence? Dopad současné krize na jejich vývoz vojenského materiálu, zbrojní spolupráci a politiku transferů technologií ve vztahu k Rusku to zřetelně prokáže. Neměli bychom ale očekávat příliš mnoho.

ICDS, Tallinn, 4.3.2014

Přeložil: Jan Maisler