Evropská unie objevila oblast našeho života, která dosud nebyla dostatečně regulována. Vlastně jí rozumím – bez regulace by mohl vzniknout chaos a zmatek a kdekdo by se ocitl v nejistotě. Žít je i tak dost těžké, tím spíš jste-li mladí, plni elánu a odhodlání pracovat do roztrhání těla pro stát i pro své dobro. Koneckonců nejednoho filozofa či ekonoma napadlo, že co se hodí jednotlivci, je dobré i pro stát. A psychologové spolu se Zdeňkem Jirotkou k tomu dodávají, že nic neničí mladé lidi tolik jako zahálka, která jim znemožní vytvořit si správné návyky do života, jimž nakonec vděčíme za to, že každé ráno nerozbíjíme budík na atomy.

Takže se, milé děti, máte na co těšit. Evropa nám pošle záchranný plán, který zaručí, že do čtyř měsíců po opuštění školy či učiliště získáte práci nebo placený rekvalifikační kurz. Zářné zítřky, skvělý plán, že? Třebaže všechno nakonec bude jinak, podívejme se, jak by členské země mohly k takovému úkolu přistoupit.

Kreativní řešení, jak plán splnit

Bohatý stát zvýší důchody, čímž způsobí masivní pensionování vyšších ročníků. Jejich odchodem se tak uvolní pracovní místa pro mladé a nadšené. Konečně šance, řeknete si. Toto řešení by šlo použít i pro nás, kdyby nemělo malou vadu na kráse – vedle finanční nedostatečnosti přímý rozpor s důchodovou reformou a posunem věku pro odchod do důchodu. Jaké že jsou další možnosti? Ochranářský stát s centrálním plánováním začne regulovat školství a prověřovat, kterých profesí se nedostává a jaké jsou naopak ty, co přebývají. Zjistí, co se zjišťuje setrvale: chybí kvalifikovaní dělníci, zatímco stovkami politologů, středních manažerů, magistrů všeho druhu a v poslední době i právníků by se daly dláždit ulice. Ptáte se, co takový ochranářský stát udělá? Absolventům vysokých škol nabídne rekvalifikační kurzy na svářeče či elektrikáře v bláhové naději, že tím graduované absolventky v kostýmcích a mladíky v kravatách uspokojí. Autokratický stát rovnou přebytečné školy zakáže a nažene studenty do fabrik a polí. Tradicionalistický stát se obrátí na rodiče: nechť dětem rozmluví studium pro zábavu a roky cestování a nasměrují je do oborů, v nichž budou mít větší šance najít uplatnění – tedy žádné mezinárodní vztahy, žurnalistika, sociologie a psychologie, ale zpracovatelský průmysl, stavebnictví a strojírenství. Nic nového – v Itálii podobné debaty probíhají už po dvacet let.

Co jsme vynechali? Stát – šplhoun, ve snaze se zavděčit, minulý týden přijal kvóty pro ženy, a tak dnes s klidem uzákoní pozitivní diskriminaci mládeže, aby pak mlčky přihlížel propouštění starších odborníků a růstu cen zboží, do něhož podnikatelé promítnou zvýšené náklady za odstranění vad a zaškolování neodborníků. A za pár let by všechny mohla čekat nová verze záchranného plánu – Záruky pro staré aneb Pomozme seniorům. Ještě nám zbývá stát vyvažující, jenž usoudí, že rubem práv jsou přirozeně povinnosti, které si představuje jako spojené nádoby, v nichž jedna bez druhé je vyloučena a navzájem se jedna s druhou ovlivňují. Možná se zamyslí, zda práv už není nějak příliš a zda se při obhajobě jedné strany nevytrácí druhá. Svobodný stát cosi tiše vzdychne o přemíře regulace. To jen my právníci se usmějeme a tiše zajásáme – zase bude spousta důvodů, proč komentovat, jak co vykládat, a nesouhlasit, žalovat, soudit se, odvolávat se a dovolávat.

Od umístěnek zpět k hladové zdi

Moudrý stát se zamyslí a třeba jej napadne moderní verze hladové zdi či věže, chodníku anebo dálnice. Možná stavba nemusí být jen symbolická. Třeba se dá silami mladých vybudovat cosi užitečného a výměnou za několik měsíců zajištěné práce je možné nabídnout mládeži úlevy do budoucna nebo přednost v dalších nabídkách. Koneckonců je-li nezaměstnanost, třeba nemusíme vozit dělníky z Ukrajiny, prodavačky z Vietnamu a sestřičky ze Slovenska.

Mnohé z výše uvedeného už jsme tady měli a, milé děti, radím vám poptat se rodičů, jak to dopadlo a zda byli nadšeni z pracovních knížek, povinnosti pracovat a umístěnek na druhém konci země.

Česká republika se podle prvních zpráv k nápadu EU nestaví odmítavě. Daňoví poplatníci, kteří právě zpozorněli, možná můžou dál klidně spát a kalhoty si před brodem ještě nestahovat. Plán prý totiž nemá být závazný a nepředpokládají se sankce pro státy, co jej nesplní. Těžko rozhodnout, co na to říct. Zda se divit, smát se, zlobit nebo zaplakat. Takže jako vždycky – počkáme a uvidíme.

Autorka je advokátka, šéfredaktorka Rodinných listů a místopředsedkyně Spolku Šalamoun

(psáno pro Lidové noviny)