Švýcarský zákaz stavby dalších minaretů prý vyvolal u řady politiků i komentátorů „zděšení“, „údiv“ nebo „překvapení“. Jak to, že tak tolerantní Švýcarsko, které před několika lety v referendu nezproblematizovalo přijímání dalších imigrantů, hlasovalo proti minaretům? Jak výsledky referenda interpretovat?

Článek Zdeňka Müllera v Lidových novinách z úterý 1. prosince je nadepsán Křížové tažení proti minaretům. Je ale hlasování pro zákaz stavby dalších minaretů opravdu „křížovým tažením“? Chystají se Švýcaři skutečně vzít do rukou „kladiva a motyky“ a barbarsky ničit islámskou kulturu, jak Zdeněk Müller straší v závěru svého článku? Jak postoj Švýcarů interpretovat?

Nepovažuji se za proroka, ale mě zákaz minaretů nepřekvapil. Ne, že bych si byl předem jist jeho výsledkem, ale považoval jsem za možné, že Švýcaři se rozhodnou tak, jak se rozhodli. A domnívám se, že kdyby přímá demokracie švýcarského typu existovala i v dalších evropských zemích, pak v mnoha z nich by podobné referendum dopadlo stejně.

Zdeněk Müller má nepochybně pravdu v tom, že zákaz minaretů neřeší to, oč vlastně jde: odmítnutí militantního islámského fundamentalismu. Nemá ovšem pravdu v tom, že by těm, kdo hlasovali proti minaretům, šlo o „zabezpečení vizuální a kultovní nadvlády křesťanství nad islámem“. A rovněž nemá pravdu v tom, když tvrdí, že „Britové jsou lhostejní k obojímu (tj. k zahalování a minaretům) a nevadí jim ani velké mešity s vysokými minarety, ani od hlavy k patě zahalené ženy.“ Něco takového by mohl s jistotou tvrdit, kdyby podobné referendum bylo uspořádáno i v Británii. Možná by se Zdeněk Müller divil – a stejně by se zřejmě divili všichni, kdo byli „šokováni“ výsledkem švýcarského referenda.

Je běžné označovat ty, kdo v referendu hlasovali proti, za „xenofobní“. Já si nejsem jist, jak bych v referendu hlasoval, kdyby se konalo u nás. Sám jsem byl pastorem křesťanského sboru v dobách komunismu. Neměli jsme možnosti publikovat, neustále jsme byli odposloucháváni, chodili jsme na výslechy… Nicméně sbor utěšeně rostl a jeho růst se zastavil až v druhé polovině devadesátých let. Různá vnější omezení nám kupodivu spíše prospívala a z hlediska StB byla naprosto kontraproduktivní. Proto usuzuji, že vnější omezování islámu nemusí zdaleka dosáhnout kýženého výsledku.

Přitom se přiznám, že mám z islámu strach. Označte mě za xenofobního – nemohu si pomoci. A ten strach se ještě zvýšil, když jsem na Radiožurnálu 30. listopadu večer slyšel debatu mezi ředitelem Islámského centra panem Vladimíra Sáňkou a předsedou KDU-ČSL Cyrilem Svobodou. Já české muslimy nepodezírám, že by chtěli podporovat islámské sebevražedné atentátníky. Pan Sáňka je zřejmě „umírněný“ muslim. Jenže lhal, jako když tiskne. Tvrdil, že v islámských zemích lze budovat kostely, že v nich normálně zvoní zvony apod. Ano, v některých islámských zemích lze budovat kostely. Nicméně v některých (ve většině) jsou křesťané tvrdě pronásledováni. Zejména v Pákistánu nemine rok bez nějakého krutého protikřesťanského pogromu. Křesťanští pastoři jsou terči brutálních útoků v řadě dalších zemí – zejména v Iráku a Íránu. Navenek je vše „v pořádku“. Policie „vyšetřuje“, ale pachatele nikdy nevypátrá. Tvářit se, že situace je nějak symetrická, je prostě pokrytectví. A švýcarský (nebo český) „člověk z ulice“ o tom nebude psát článek jako já, ale má hluboký – a oprávněný – pocit, že tady něco nesedí.

Když potom na námitku Cyrila Svobody, že v Saúdské Arábii není jediný křesťanský kostel, pan Sáňka odpoví, že obrovská Saúdská Arábie je přece něco jako Vatikán (který má rozlohu menší než 1 kilometr čtvereční), dostávám opravdu strach. Jestli má „umírněný“ muslim takovouto úctu k pravdě, co pak ti „radikálnější“?

Přední západní politici na tyto – dle mého názoru naprosto přirozené – obavy nedokáží srozumitelně a věrohodně odpovědět. Pokud ovšem byli švýcarským referendem „šokováni“, pak si člověk klade otázku, kde vlastně žijí. Tento „šok“ je jen dokladem jejich nekompetentnosti, který musí obyčejné lidi jen ještě více zneklidnit. Já netvrdím, zda zákaz minaretů je to správné rozhodnutí. Lidé si ale kladou otázku: Co můžeme dělat, abychom se nestali cizinci ve vlastní zemi? Říci „ne“ v referendu možná není to nejlepší, ale politici lidem nesdělili dostatečně jasně, co tedy mohou dělat jiného. Pokud je budou jen obviňovat z xenofobie, rozhodnou se lidé možná časem pro jiné politiky. Gert Wilders je sice neustále v ohrožení života, ale zřejmě populárnější než kdy dříve.

Stránky autora: Dan.Drapal.org