Při analýze politického vývoje v Evropě můžeme zásadně vyjít z toho, že každý mocnář v jakékoliv době prohlašoval, že mu jde jen a zásadně o zajištění míru v Evropě. Dále si musíme uvědomit, že politické modely soužití národů a států podléhají módě. Idea národního států, jak ji známe dnes, se zakládá na francouzském modelu spoluzakladatele jakobínského klubu, generálního vikáře pana Emmanuela Sieyse, který proklamoval, že suverenita státu se musí zakládat na národě a ne, jak do té doby zvykem, na suverenitě monarchie. Vznikem francouzského národního státu se tento model stal módou, a to bez ohledu na menšiny ve státě žijící. Tvrdým utiskováním práv menšin se francouzskému státu podařilo, že se navenek tento model národního státu stal mezi nositeli národnostních idejí, hlavně v rakousko-uherské monarchii, populární - módní. Mezi zástupce tohoto modelu patřili v devatenáctém století mimo Palackého například také Kossuth nebo Czartoryski.

Během I. světové války se tento model prosadil natolik, že národní elity v rakousko-uherské monarchii měly pouze jediný zájem: monarchii rozbít a vybudovat si vlastní národní státy. Kritické hlasy, které vzhledem k množství menšin v monarchii upozorňovaly na nemožnost vytvoření národních států, zástupce národních elit nezajímaly.

Po podařeném rozbití monarchie v jednotlivé, nástupnické národní státy se ukázalo, že i nově zrozené národní státy budou muset mezi sebou spolupracovat, aby zajistily mír v Evropě. Již v roce 1923 představil Coudenhove-Kalergi se svou panevropskou ideou první model možné spolupráce evropských národů. O dva roky později francouzský ministerský předseda Eduard Herrit veřejně prohlásil nutnost vytvoření společenství evropských států. Tuto ideu převzal jeho nástupce Briand, který v roce 1929 pozval zástupce evropských států na konferenci. Briand byl pověřen vypracováním memoranda, které bylo 17. května předáno zástupcům jednotlivých států. Vychází z vytvoření federálního svazku mezi jednotlivými národními státy v Evropě, jejich solidarity, politické a hospodářské spolupráce. K sedmnácti státům, které toto memorandum bez výhrad akceptovaly, patřily nejen Polsko a Rakousko, ale také Jugoslávie a Československo. Byla to ukázka politické vyspělosti oněch těchto států v oné době.

Velkým odpůrcem tohoto plánu byla Velká Británie, které pro své kolonie vyžadovala speciální statut a tím v podstatě znemožnila uskutečnění tohoto plánu.

České politiky, kteří tak rádi při své antievropské argumentaci citují Beneše, musíme upozornit, že Beneš nejen tento projekt Brianda podporoval, ale také byl členem redakce francouzského časopisu Vivants, který ve stejném roce 1929 vypsal konkurs na zpracování modelu evropské federace. Výhercem z 502 zaslaných modelů byl pan Mangin. Při bližším pohledu na jeho model se nemohou nepřehlednout paralely s dnešní Evropskou unií.

Souhrnně se dá o této době říci, že vytvoření spojených států evropských by bylo bývalo již v roce 1930 možné, bylo cílem nejen velké většiny národních států, ale také Československa. Můžeme zde nyní spekulovat, zda by takto sjednocené evropské státy zabránily II. světové válce. Ale nebudeme.

Ideu spolupráce evropských národních států po II. světové válce již nebylo možno diskutovat v tak širokém kruhu států jako ve třicátých letech. Návrhy na možnosti spolupráce demokraticky zvolených vlád byly omezeny na západní Evropu. Opět to byla Francie, která se ujala iniciativy. Ze strachu před negativními reakcemi národních států již nestojí na prvním místě politické sjednocení Evropy, ale hospodářská spolupráce. Ideou bylo, že státy, které jsou hospodářsky propojené, proti sobě nebudou vést válku. Podle modelu francouzského ministra zahraničí nazvaného Schumanův plán bylo v roce 1950 vytvořeno Společenství uhlí a oceli - Evropská unie in spe byla zrozena. Politickou unií se stala, až když se po úmrtí Franca začalo diskutovat přijetí Španělska a též Portugalska. Definitivně politickou se stalo Evropské společenství po pádu železné opony.

Pánové politici, kteří stále jen Evropskou unii kritizují, by si, prosím, měli uvědomit, že zásluhou právě Unie mají možnost svou kritiku vůbec vyjádřit. Vlády a politici ve státech, kteří byli desítiletí pod sovětskou hegemonií, by se konečně měli dobou obou diktatur - i národně socialistické - vážně zabývat. Stále ještě sedí také v Praze členové bývalé StB na dobře placených místech. Z vlastní zkušenosti vím, že články, z kterých by byla jasná jejich identita, si netroufá publikovat ani Ústav pro studium totalitních režimů.

Doba diktatur by se měla nechat didakticky pro školy zpracovat. Jen informovaní žáci a studenti budou politicky uvědomělými voliči, ale opravdu takové páni politici chtějí? Mám dojem, že ne. Strach před válkou totiž nemají, ale nechtějí si připustit, že je to díky Evropské unii.