Začínám se obávat, že ano. Tentokrát celoevropského a protiimigračního. Tehdy mělo problém Německo. Prohraná válka, svazující versailleská smlouva, ekonomické trable. Dnes má problémy celá Evropa, vleklé recese, problémy s eurem, asijská konkurence, ale především nevídaná imigrační vlna zaplavující Unii. Němci tehdy nějaký čas odolávali, ale pak, když jejich elity nebyly schopny problémy řešit, přijali řešení, s kterým přicházel přece jen poněkud nekonformní Hitler a jeho strana. A ono to kupodivu fungovalo. Zkrotil nezaměstnanost a Německu se začalo dařit. Získáním dalších území dal Němcům zapomenout na ponížení z prohrané války. V letech 1935-39 byla většina Němců Hitlerem nadšena. Ještě netušila, že to přece jen není normální vývoj a každé zjednodušené řešení má svá ale. Pak už bylo pozdě a rychlík rozjetý. Němci se poučili a možná proto jsou dnes tak opatrní, až nerozhodní.

V čem by tato analogie měla varovat současné vládnoucí elity? Neschopností problém pojmenovat a účinně řešit se lidem stále vzdalují a ztrácejí svou kredibilitu. Zalézají do své ulity politické korektnosti a ohánějí se liberálními hodnotami. Jenomže když se lidé bojí o své rodiny a budoucnost svých potomků, tak je slabomyslné jim říkat: „Nebojte se, vždyť je jen neznáte. Všichni nejsou zlí.“ Začnou kašlat na celoevropské hodnoty a semknou se k ochraně svých rodin. Košile bližší než kabát, to platilo odedávna. Nedokážou-li jim pomoci současní vládci, začnou naslouchat těm, kteří přijdou s účinným řešením, a dají jim svůj hlas. Je to přece tak logické a jen politicky korektně zaslepený jedinec to může nevidět.

Je úplně jedno, že toto nebezpečí, tedy aspoň v našem státě, je zatím spíše hrozbou a naše vláda se chová naštěstí trochu rozumněji než ta evropská. Trend je nastolen a lidé vědí, že neřešené problémy časem kulminují. I žena z domácnosti cítí, že imigrační vlnu je třeba nejdříve zastavit a to se neobejde bez relativně drastických opatření. Teprve potom má smysl se bavit, co s těmi, které už tady máme. Jestli si je rozdělit nebo je vrátit.

Už v římské republice věděli, že demokracie je pomalá a užvaněná, a tak v dobách ohrožení vložili moc na předem danou dobu do rukou diktátora, který mohl rychle a účinně rozhodovat. Byl volen jen na půl roku. Neříkám, že by to byla ideální cesta, ale ukazuje, že lidé ve chvílích ohrožení instinktivně tíhnou k vládě silné ruky. Těžko by takovým mužem mohl být někdo z dnešní politické korektnické garnitury. Nerad bych, aby byl takovým mužem novodobý Hitler, kterému se moc zalíbí a nebude chtít obnovit demokracii. Spíše odhodlaný a rezolutní Winston Churchill.

Takže doufám, že demokracie se přece jen vzpamatuje, přestane otálet a diskreditovat se v očích voličů a začne jednat. Jak ta naše, tak ta evropská. Není to zase tak složité. Pojmenovat problém a zastavit hrozbu. Svoboda je příliš drahý statek, aby se s ní hazardovalo.