Reformní balíček v širších souvislostech

Evropou obchází strašidlo chudoby

Sto milionů lidí, skoro každý pátý Evropan, je chudých nebo jim chudoba bezprostředně hrozí. Dva ze tří Evropanů se bojí, že jejich děti na tom budou mnohem hůře než oni sami. Divná věc, vždyť se evropskému hospodářství vede skvěle, exporty rostou a burza láme rekordy. Zároveň však klesají reálné mzdy, stoupá nezaměstnanost a rostou rozdíly v příjmech mezi bohatými a chudými. Průměrné reálné mzdy v Německu, nejsociálnějším tržním hospodářství Evropy, stagnují od roku 1992; ne však pro všechny. Příjmy deseti procent nejbohatších stouply o sedm procent a šetsetpadesát superbohatých Němců bere dokonce o třicetpět procent více. Pro chudší vrstvy obyvatelstva však reálné mzdy poklesly.

V Evropě sice vznikají pracovní místa ve sféře služeb, zanikají však klasické dělnické a zemědělské profese, ani nemluvě o práci pro méně kvalifikované. Vzdělávání již dávno není jen možnost rozvíjet své schopnosti, nýbrž nutnost držet krok. Okřídlené rčení o celoživotním učení zní jako rozsudek k doživotnímu učení a zvyšování penzijního věku ukazuje, že i práce bude brzy na doživotí. A pořád to ještě není dost.

Desítky let zaručoval sociální systém opřený o pracovní sílu a hospodářský růst sociální jistoty, blahobyt a politickou stabilitu. Až přišla globalizace, odešel komunismus a začalo odsávání pracovních míst do číny, Indie a jinam. Ve světě jsou miliony lidí, kteří touží po blahobytu a jsou ochotni pracovat podstatně déle za podstatně méně než Evropané nebo Američané. Jak obstát proti těmto „hladovým“ Aziatům? ptají se vlády rozvinutých zemí. Když se jim nepodaří snížit náklady na sociální systém, zvýšit produktivitu výroby a přilákat investory, nedokáží ubránit svůj vysoký podíl na světovém blahobytu. Co se vlastně děje?

Rozpínavý kapitalismus

Dlouhá desetiletí byly zdrojem zisku investorů nové druhy zboží. V posledních dvaceti letech se to radikálně změnilo. V důsledku celosvětové konkurence nelze prosadit vyšší ceny. Dnes není zdrojem zisku výrobek, nýbrž spíše výroba. Nejsnáze lze spořit propouštěním drahých pracovních sil - nezaměstnanost v rozvinutých zemích roste. Zakázku dostane nejlevnější producent na světě. To znamená, že jednoduchá práce nemůže být u nás zaplacena lépe než v číně. Výrobky jsou tak mnohdy levnější, ale zároveň klesají mzdy a zanikají pracovní příležitosti. Rozpínavý kapitalismus požírá své nejlepší zákazníky. Jak to? Německo je sice mistrem světa v exportu, avšak i zde vytváří dvě třetiny hrubého národního důchodu domácí poptávka; pouze jedna třetina vzniká vývozem. Když se pracovní místa domácího obyvatelstva odporoučejí do levnější ciziny, budou chybět zákazníci pro všechny ty lákavé produkty.

Nekonečná expedice do míst, kde lze vyrábět ještě o chlup levněji, vede přímou cestou i k našim reformám. V soutěži o investice může rovná daň nesporně prospět. A co až budou možnosti zisku, které rovná daň poskytuje, vyčerpány? Co až rozpínavý kapitalismus vysrkne i tuhle ústřici a bude se ptát po přídavku? Ještě nižší daně a více nezaměstnaných? Tržní model je nekonečné hledání maximální efektivity a minimálních nákladů. Jeho hrozivá účinnost nikdy nezeslábne. Ještě před před dvěma desetiletími, vlastně historickým okamžikem, všechno přesto fungovalo bez komplikací. Kapitalismus lidem nabízel stále nové konzumní svody. část kapitálu nejbohatších společností byla blokována ve výdajích na studenou válku a ziskuchtivost investorů držela na uzdě politická hrozba reálného socialismu, který tvrdil, že má lepší model.

Návrat ke kořenům

Během studené války a soupeření společenských systémů ztělesňoval kapitalismus právo na vlastnictví - byl výrazem svobody a lidských práv. Začátkem devadesátých let se demokracie a tržní hospodářství prosadily jako vítězné duo. Demokracie si i poté uchovala svou pomalou přemýšlivost při hledání politicky nejschůdnějších řešení; kapitalismus však ostře odstartoval. V postkomunistickém světě nic nebrání globálně volit místo maximalizace zisku a nehrozí již ani politická alternativa socialismu.

Postkomunistický kapitalismus se radikalizoval a zhustil na svou nejzákladnější podobu - zisk; Vytváření peněz zastiňuje vytváření hospodářských hodnot. Co to znamená? Světový hrubý národní důchod, tedy hodnota všeho vytvořeného zboží a služeb, obnáší 45 bilionů dolarů. V akciích, dlužních úpisech a investičních fondech na suroviny, nemovitosti a podíly na firmách však rotuje daleko přes sto bilionů dolarů; žetony ve spekulativní ruletě. Hodnota těchto virtuálních peněz je tedy skoro třikrát vyšší než hodnota skutečně vyrobeného zboží. Po světě bloumají stovky virtuálních miliard, které se chtějí rozmnožovat, okamžitě a maximálně. Tuto bezbřehost moderního kapitalismu dokresluje skutečnost, že i burzy operují jako akciové společnosti a kupují jiné burzy; nejsou jen hřištěm, ale zároveň i hráči. Funkční rovnice kapitalistického hospodaření dnes zní jinak než dříve: Zisk již nestačí, maximální zisk v minimálním čase – to je cíl.

Revoluční potenciál

Divoký proud nekontrolovatelného kapitálu míří k nejvyššímu zúročení, strhává s sebou stále více sociálních jistot a ohrožuje stabilitu společnosti. Důsledkem nespoutaného kapitalismu je přesýpaní příjmů zaměstnanců do rukou vlastníků kapitálu. Hospodářství jako celku se přitom může nějakou dobu vést docela dobře. Avšak když je nám zima, nezáleží na tom, kolik ukazuje teploměr; když máme odliv v peněžence nepřesvědčí nás příznivé hospodářské statistiky o opaku. Lidi, kteří ztratí práci, perspektivu a třeba i střechu nad hlavou, to žene do ulic. Evropou obchází nejenom strašidlo chudoby; triumfovat by mohl i Karel Marx. Logika trhu je totiž neúprosná i tehdy, když se obrací sama proti sobě.

Když vyspělé státy podřídí svou politiku pouze ekonomické racionalitě, bude se hromadit energie, která ji jednoho dne potlačí ve jménu ideologických „řešení“. Socialismus se může vrátit. Nikoliv jako skutečné řešení, jako model celospolečenského uspořádání; na to již dávno nestačí žádná stranická doktrina. Socialismus se však může vrátit jako mobilizační heslo, které ve jménu přerozdělování peněz mezi bohatými a chudými znejistí ulice a destabilizuje státy – bezprostředně ohrozí národní bezpečnost.

Ekonomická racionalita

Reformní plány české vlády se podřizují ekonomické racionalitě. Jejich cílem není model konzervativní společnosti s křesťansko-demokratickými požehnáním a špetkou zeleného ekopragmatismu. Jediné, o co se jedná, je snaha snížit náklady na sociální systém a zvýšit atraktivnost republiky pro investory. Na programu je rovná daň a snížení sociálních nákladů podle vzoru „občané, postarejte se o sebe sami“. V pozadí se rýsují známé metody ke zvýšení pracovní produktivity; pracovat déle za stejné peníze či se dokonce odebrat od ponku rovnou do rakve. To vše může nějakou dobu fungovat. Konkurenceschopnosti s čínou však dosáhneme jen tehdy, když se náš životní standart skutečně přiblíží tamnější úrovni. Ano, to je politicky nemožné. Co tedy dělat? Nejprve se porozhlédnout po světě. Ekonomická racionalita je sice momentálně en vogue, ale najdou i kacíří, kteří víru ve snižování nákladů a daní nesdílejí. Tak příkladně německý ekonom Giacomo Corneo navrhuje pravý opak: Zvýšení špičkové daně na 49 procent, zvýšení dědické daně, žádné snižování podnikových daní, protože se tak jen odsávají peníze, které však stejně nejdou do investic. Tyto návrhy stojí za přemýšlení, ale pravděpodobně nejsou dostačující. Situace je totiž dosti vážná. Dnes je kapitalismus bez konkurence; může plně rozvinout svou energii a zaměřit ji s obvyklou neúprosnou efektivitou také sám proti sobě. Když rozvinuté země nic nepodniknou, povede další vývoj směrem ke globálnímu kapitalismu: Dvě burzy a tři automobilky pro celý svět, čtyři globální banky a pět (střední stav plundrujících) Private equity fondů. V komunismu šlo o primát politické moci. Stejně absolutní a hrozivý nárok je odvoditelný od hospodářské moci. Její neomezená dominance by vedla k sociální explozi dokonce spolehlivěji než politický útlak.

Jak zachránit kapitalismus?

Všechno nasvědčuje tomu, že je třeba učinit opatření, která ochrání kapitalismus před ním samotným. Jelikož chybí politická hrozba systémové alternativy a kapitál nezná hranice, můžeme zábránit sociální nestabilitě pouze tím, že státy politicky utlumí sebezničující živelnost tržního systému. Chceme-li zabránit ohrožení samotného tržního modelu, musíme hledat protiváhu v politické oblasti: v národním státě. Ano, to je ekonomicky nerozumné avšak politicky nutné a stále častěji používané řešení. Na začátku minulého roku oznámila francouzská vláda své rozhodnutí spojit energokoncerny Suez a Gaz de France. Hlavně jí záleží na tom, aby Paříž mohla v budoucnosti ovlivňovat strategicky důležitou cenu energie. Francouzský ministerský předseda Dominique de Villepin hovoří o „ekonomickém patriotismu“ a o nutnosti formovat „národní průmyslové šampiony“. Stejně argumentuje španělská vláda, které se právě podařilo zabránit tomu, aby německý energogigant EON koupil španělský koncern Endesa. Také z Itálie a z Polska známe příklady ochrany domácího průmyslu. Zvláštní pozornost budou vlády věnovat další strategické oblasti – finančnictví. Politici rozvinutých zemí by to sice rozhodně popřeli, ale jejich plánovací štáby již nepochybně vymýšlejí metody, jak kontrolovat pohyb kapitálu. Státy se budou stále více vměšovat do fungování finančních trhů a klást nepříjemné, ale nutné otázky: Kde se, kolik kapitálu, jak vysoko (a proč tak vysoko) zúročuje?

A nepomohla by Evropská unie? Jistě ne, protože Brusel se snaží vygumovat státy, setřít národní hospodářské rozdíly a podřídit kontinent plošně platné ekonomické racionalitě. Stabilizační úlohu mohou a musí převzít národní státy samy. Jejich voliči si od svých vlád vynutí specifické, pro jejich vlastní zemi nejvhodnější způsoby, jak na současnou situaci reagovat.

Budou-li v budoucnosti státy energičtěji provádět obranářská opatření, bude to mít výhody i nevýhody. Na domácích trzích by pak měly opět šanci domácí produkty, které zajišťují domácí pracovní místa. Spotřebitelé, kteří by najednou museli platit vyšší ceny za domácí výrobky, by jistě nebyli nadšeni, avšak nezaměstnaní, jejichž pracovní místa zmizela do modrých dálav, také nejsou. Politici tedy nemají na vybranou. Když se jim nepodaří uchránit kritickou masu pracovních příležitostí doma, ohrožuje to samotnou národní bezpečnost. Návrat k socialismu? Jistě ne. Evropské země svobodné podnikání nezakáží, ale nechtějí-li sklidit třídní boj, musí nespoutanou energii kapitálu přibrzdit. Když na ulicích nechceme slyšet „Proletáři všech zemí, spojte se“, musíme vzít kapitalismus na řetěz.

psáno pro MF Dnes

**********
Upozornění redakce: Nedávno vyšla Petru Robejškovi kniha Svět viděný z Řípu, která se věnuje tématům mezinárodní politiky a je napsána velmi čtivou formou. Kapitoly jsou doprovázeny kresbami Vladimíra Jiránka a součástí publikace je i CD s texty namluvenými autorem. Objednat možno zde.
**********

ředitel Mezinárodního institut pro politiku a hospodářství, Hamburk