Už jsme si zvykli od našich eurocentristů na zaměňování termínů Evropa a Evropská unie. Stejně libovolně, jako kdyby šlo o synonyma, s nimi zachází i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, jak to předvedl i ve svém nejnovějším projevu ke stavu Evropské unie.

To ale na jeho projevu bylo to nejmenší, vůči čemu je nutno se ohradit. Junckerův projev byl (nebo spíše měl být) první zásadní shrnující reflexí stavu EU po červnovém hlasování Británie o odchodu z EU, což byla určitě největší událost v poválečné historii evropské integrace. Bylo by namístě čekat, že taková reflexe se bude zabývat především tím, proč občané třetí nevětší (počtem obyvatel i ekonomickým výkonem) členské země už nechtěli dál žít pod bruselskou kuratelou a proč podobné hlasy sílí i v mnoha dalších zemích. Jenže takovou sebereflexi bychom od eurokrata Junckerova ražení čekali marně. Téma brexitu pojal pouze jako téma pro úvahy o technickém řešení odchodu Británie. O příčinách nic.

„Evropská unie stále není jednotná... Některé věci se vylepšily, jiné ne. S tím souvisí krize v EU,“ řekl Juncker a odhalil tím své myšlení. Nejednotu považuje za příčinu krize a řešení vidí ve „vylepšení“ této nejednotnosti, tedy v jejím odstranění.

Různost členských zemí EU a různost jejich zájmů ale není tím, co by měl vrcholný úředník na jeho místě řešit nebo považovat za problém. Je to danost, je to realita zrozená staletími vývoje. EU nikdy neměla sloužit k překonání přirozených rozdílů a zájmů, ale ke kooperaci v těch oblastech, kde ony rozdíly jsou minimální nebo nulové. Lidé jako Juncker to vidí jinak. Mají představu o cílovém uspořádání a svou práci vidí v tlačení zemí a jejich obyvatel k této své cílové představě, ne v co nejlepším administrování toho, co země svým společným institucím k administrování poskytnou.

Juncker necítí svou roli jako pověření od členských zemí, ale jako poslání shůry, o kterém má členské země přesvědčit. Takovým lidem by členské země své pověření měly odejmout. V krizi nejsou země EU, ale bezohledný integrační projekt, který Juncker reprezentuje a na kterém nehodlá nic přehodnocovat ani po brexitu, ani po zničující migrační vlně.

Zajímavé je i Junckerovo množné číslo první osoby: „Nechceme ji (Evropu) zničit, nechceme ji podkopat. Chceme budovat, chceme lepší Evropu. Musíme pracovat.“ Za koho pan předseda mluví? Za Evropskou komisi? Ta mu to odhlasovala? Za bruselský unijní aparát? Za stoupence vize stále centralizovanější a unifikovanější EU? Možná. Rozhodně ale nemluvil za členské země a jejich obyvatele. Jejich přání a potřeby ho nezajímají, zajímá ho jen umanutá představa EU jako shora řízeného útvaru.