Stalo se, co se muselo stát. Vždycky zde byla otázka, už víc než tisíc let, zda bude Německo evropské anebo Evropa německá.

Podíváte-li se do dějepisu, tahle otázka se vlastně řešila už v době, kdy Evropě vládla předchůdkyně Germánie, a to Francká říše. Nejméně od doby Karla Velikého, tedy od roku 800, kdy Karel Veliký byl papežem jmenován „vládcem a ochráncem všech západních křesťanů“. Je-li někdo víc „pinktlich“, mohl by pokus o ovládnutí celé západní a střední Evropy datovat rokem 843, kdy byla Francká říše rozdělena verdunskou smlouvou. Tehdy Karlovu synu Ludvíkovi zvanému Němec připadla Východofrancká říše, budoucí Německo, a od té doby si dělá nárok i na Sasko, Čechy a Moravu.

Svatá říše římská pak byla jen pokračováním tohoto franckého politického projektu, následně zvaného Svatá říše římská národa německého - Sacrum Romanum imperium nationis Germanicae. (Mimochodem, od tohoto pojmenování pak Hitler vymyslel pro nacistické Německo název III. říše).

Národy a geopolitika se postupně mění, ale základní kameny zůstávají stejné. Takže jakmile po roce 1989, kdy se zhroutila ruská síla ovládající střední a východní Evropu pod propagační hlavičkou SSSR, došlo k sloučení obou německých států, bylo jasné, že Německo se dostalo opět do oné nešťastné role. Kdy je Německo pro Evropu příliš velké či naopak Evropa je pro Německo příliš malá. A kdy má Německo a s ním i Evropa za sebou dvě doslova katastrofické zkušenosti s pokusem Němců vládnout Evropě.

Evropská unie, ten další výtvor starých evropských sil, právě na základě děsivých výsledků dvou světových válek rozpoutaných Němci (a německy mluvícími Rakušany), měla přinést do Evropy klid a mír. Což fungovalo jen do té doby, než se Rusko stáhlo jako vlna při odlivu a USA začaly předvádět svoji podivnou politiku, jejímž vrcholem je šílený „obamismus“.

Rychle se ukázalo, že spolek evropských států byl schopen udržovat jen „status quo ante bellum“ což znamená „stav jako před konfliktem“. Tedy to, že žádná ze stran nezískává ani neztrácí své teritorium ani ekonomická nebo politická práva. Jenže rozpadem Varšavské smlouvy a sjednocením Německa se daly do pohybu síly, které v Evropě a hlavně v Německu dlouhá léta spaly. Nové, respektive zpět se navrátivší síly, a to nejen v Německu, ale i Rakousku, Maďarsku i jinde, vyvrcholily rozpadem Československa - zásadního nepřítele německých nacionalistů vyznávajících myšlenku Grossdeutschland, tedy Velkoměmecka. Stoletá nenávist byla silnější než demokratický nátěr Německa po prohrané válce, střežený na německém území od roku 1945 okupačními vojsky spojenců. Následkem byl sice klidný rozpad Československa, ale na řadě byl další „nenáviděný stát“ a jeho rozpad, tentokrát válečný: Jugoslavie. Dále pak celkový posun k stavu politické retardace a vyvření zdánlivě starých konfliktů.

Řešením se zdál „útěk dopředu“, tedy vtáhnutí bývalých sovětských satelitů do Unie a upevnění starých států Unie do silnějšího svazku. Tedy zavedení eurozóny.

Dnes je jasné, že to byl pokus o realizaci dobrého záměru. Ale ten sám byl příliš poplatný ideologiím, které se v té době zmocnily „Západu“ a ve velké míře opět Německa, a to ve formě vzývání model multikulturalismu, ekologismu, genderismu atd. To vše možná jako náhrada křesťanství a agresivního socialismu v jeho obou podobách, tedy nacionálního (nacismu) a internacionálního (komunismu).

Rychle se navíc ukázalo, že setrvačná geopolitická situace kontinentu a přitažlivá síla německé ekonomiky, kterou po válce vykrmily hlavně USA Marshallovým plánem jako zbraň proti Rusku, prostě Německo postavily do čela EU. Ač se určité části německých politiků do toho nechtělo. Byli si vědomi toho, že nacismus není zapomenut a že většina evropských národů trpí značnou animozitou vůči všemu německému.

Media a politici se to snažili všelijak zastírat, u nás to neustálé zbožňování „dokonalého Německa“ působilo na občany až odpudivě a navíc se do toho namotala otázka sudetských Němců. Kdy se u nás objevily síly tak vstřícné ke kolaboraci s Německem, až přecházely na obhajování nacismu a jeho doby.

To, co údajně Evropa „dávno překonala“, tedy pocit obav a tutlané nenávisti vůči Německu, se začalo projevovat v mnoha státech Evropy. Objevila se opět silná skupina obyvatel, která Německu a Němcům v podstatě nevěří. A nejde jen o obyvatele České republiky. Na podobných a někdy daleko antagoničtějších pozicích vůči Německu stojí Polsko, Srbsko, Makedonie, Řecko (a to nejen Syriza), zvláště pak severní Itálie, všichni španělští republikáni a levice representovaná veřejně skupinou Podemos, značná část obyvatel Velké Británie a další a další. Třeba Holanďané.

Německo, když na něj dopadla nutnost vést Unii, rychle zjistilo, že druhý údajný pevný kámen Unie, tedy Francie, representovaná hyperaktivním Sarkozym a dnes neviditelným Hollandem, je ve skutečnosti „papírovým tygrem“. Za silnými slovy žádná síla.

Německo se tedy rozhodlo řídit zpočátku přes Brusel a Evropskou centrální banku Unii dle svého. Dalo by se to vyjádřit slovy „Ordnung muss sein“, pořádek musí být. A aby to pěkně po německu fungovalo, musí být vše „zum Befehl“, na příkaz.

Tato metoda přinesla Německu významné ekonomické zisky. Také další státy navázané na německou ekonomiku mají z tohoto směru profit. Včetně České republiky. I když jsme uměle drženi ekonomicky hezky při zemi, aby Německo mohlo využívat co nejvíce a co nejdéle levnou českou pracovní sílu. Ovšem jedině staré historické ekonomické kontakty a technické schopnosti průmyslu umožnily ČR, aby během jednoho desetiletí přesměrovala 80 % svého exportu na Západ.

Ukazuje se však, že původní duální vedení EU svojí ekonomickou politikou, když muselo na nátlak USA a v tehdejší politické atmosféře akceptovat rozšíření EU, zaselo do Unie zásadní rozpory. Které se dnes ukazují či zdají současnou politikou Evropské unie, tedy Bruselu a Berlína, prakticky nepřekonatelné. Zemědělská politika Unie, preferující nejprve výrazně Francii a následně - po jeho vstupu - Španělsko, svými postoji a předpisy vlastně zlikvidovala možnost rozvoje dalších agrárních států Unie. A to hlavně jižních a východních, tedy Řecka, Bulharska, Maďarska, Rumunska a k EU přidružených států na Balkáně a ve středovýchodní Evropě. Tyto země nemají žádnou významnou průmyslovou činnost a obstrukce Unie, balené do vějičky „zlepšení a sjednocování norem“, jim prakticky znemožňují vyvážet potraviny do ostatních států EU. U nás je tento problém v podstatě zapomenutý, ale vzpomeňte si na cílenou likvidaci českého cukrárenského průmyslu hned po vstupu ČR do Unie.

Finanční vedení Unie je tak sebestředné ke starým státům Unie a hlavně k Německu a jeho průmyslovým sousedům, že odsuzuje státy jižní Evropy ke stagnaci a pozvolnému úpadku. To, že se Španělsko momentálně dere zpět z prakticky státního krachu, se může rychle změnit. Mladí Evropané z neprůmyslových států EU jsou odsouzeni od mládí prakticky k nezaměstnanosti, což musí nutně vést k frustraci a ta pak vede k převratům a diktaturám. Jak je známe z první poloviny dvacátého století. Na tuto skutečnost dnešní vedení EU nereaguje a připravuje tak do budoucna politický výbuch.

Dnešní krize kolem Řecka (a vlastně také Španělska a Portugalska a celého Balkánu) ukazuje naprostou bezohlednost a sobeckost finančních sfér „staré Evropy“ sdružené kolem Německa. A hlavně samotného Německa. Nejprve byly z politických důvodů doslova vlákany politické elity i obyvatelé těchto nepřipravených států do eurozóny. Aby se k nim následně finančníci EU chovali jako nejhorší vyděrači. Jaké u nás známe z podvodných firem lákajících ekonomicky negramotné na lichvářské půjčky. Neustále slyšíme, jak si Řekové a Španělé nesmyslně půjčovali (což je pravda), ale nikde se nedočtete, kolik si tyto státy vlastně od počátku této „hry“ půjčily, kolik vlastně zaplatily zpět bankám na úrocích a kolik zaplatily na úrocích z úroků dalších splátek, a kolik jim vlastně při takto vyděračském způsobu údajně ještě „zbývá splatit“. Ví se jen, že je to nesplatitelné.

V obyčejném lidském měřítku je to něco takového, jako když u nás někdo nezaplatí třeba pokutu za jízdenku anebo si půjčí „do výplaty“. Když nemá na zaplacení, jsou mu nabídnuty další „neodmítnutelné“ půjčky a po několika letech mu „dluh“, původně ve stokorunách, vyšplhá na statisíce. A to vše „jakoby zákonně“. Tak se Řekové - sice podle „německého modelu“ ekonomicky nerozumní, ale jinak slušní lidé - dostali do dluhové spirály a už nikdy nejsou schopni tyto dluhy splatit.

V občanském životě se to řeší „osobním bankrotem“. Tedy oddlužením za přísných, ale realistických podmínek. Z dluhů se splatí jen 30 %. To však Německo, jako hlavní věřitel Řecka, odmítá. Dosti nepochopitelně. Řecko není a nebude nikdy schopno svůj dluh splatit, jeho výše však není součtem skutečně půjčených peněz, ale sice legálního, ovšem nemorálního a nebezpečného postupu bohatých států a jejich bank. Lichváři , u nás za pomoci exekutorů, běžným lidem seberou veškerý majetek, byt anebo dům nad hlavou. A stát jim pak platí „životní minimum“. Ale co se státem nebo státy (ve frontě čekají na krach další,že ?!) v této situaci? Zabaví jim Unie, potažmo ECB či Německo, celý stát? Celou zemi? A dosadí „konkurzního správce? A bude jim platit almužny, aby neumřeli hlady? Ostatně pět let už Řecko finančně řídí konkurzní správci a výsledkem je jen stálý pád do ekonomické propasti.

Vypadá to, jako by se dnešní německý ministr financí ani jeho kancléřka nebyli schopni poučit se z toho, co se vlastně stalo v třicátých letech v Německu a proč vyhrál Hitler. Nikdy se nikdo nemůže domnívat, že může uvrhnout celé státy do dlouholeté bídy, zvláště když na tom sám obrovsky zbohatl. Německo se, jak se také zdá, chová podobně politicky idiotsky, přesvědčeno o své genialitě a nadřazenosti, jako to společně učinilo s Rakousko-Uherskem v roce 1914. Výsledky známe.

Německo a s ním celé vedení EU musí hlavně slevit ze své představy o vlastní ekonomické a vůbec politické genialitě a musí přestat ponižovat celé státy, tedy momentálně Řecko. A musí si přestat hrát na nedotknutelné.

Ale život, to není jen ekonomika. Němci jsou vůči Řekům nesmírně vinni. Zavraždili tam statisíce lidí, ve válce bylo zabito 520 000 Řeků, bylo také vyvražděno 58 000 řeckých židů, byly vypáleny stovky řeckých vesnic a měst. Německo za války doslova vykradlo Řecko a nechalo umírat desetitisíce Řeků hlady. A teď předstírají, že oni nic? Že „už je to dávno“? A nic nejsou Řecku dlužni? Chápou němečtí politici, co tím říkají světu a celé Evropě?

Doslova odporné je jejich tvrzení vůči Řekům, že „dluhy se mají platit“. Německo své dluhy nikdy neplatilo. Ani po první, ani po druhé světové válce. Přitom druhá světová válka byla jednou z největších krádeží, jaké se stát v moderních dějinách dopustil na jiných státech.

Jistě že Řekové nebudou nikdy tak průmyslový národ jako Němci, jistě že mají jinou mentalitu, jistě že si neměli půjčovat…

Ovšem proti tomu, čeho se na nich samotných dopustili Němci, jsou jejich chyby a hříchy nicotné. Německo hraje nebezpečnou hru. To, že vydělávalo na lichvářských úrocích, by se dalo vyřešit dohodou. Ovšem to, že lžou všem do očí o své ekonomické „čistotě a morálce“, je neodpustitelné. Myslím, že toho budou jednou trpce litovat.