Evropská unie zřídila na posledním summitu tzv. reflexní skupinu neboli „radu moudrých“. Má se zamyslet a v roce 2010 vydat zprávu, jakým směrem by se EU měla dále ubírat, jak by měla reagovat na civilizační výzvy, jak by se měla více přiblížit občanům. Aby snad nenarušila složitě upečený kompromis ohledně reformní smlouvy, začne zasedat až na podzim 2008, a reforma institucí či otázka stanovení konečných hranic patří rovnou mezi výslovně stanovená tabu. Víc hlav, víc rozumu, praví lidová moudrost. Jenže zamýšlet se nad budoucností EU a mít přitom zakázáno „vrtat se“ v těch nejzásadnějších tématických okruzích, jimiž jsou právě hranice unie, její instituce a rozpočet, znamená od zúčastněných nutnost faktického smíření se s jakousi vstupní lobotomií.

Od bývalého španělského premiéra Felipeho Gonzálese, bývalé lotyšské prezidentky Vairy Vikeové-Freibergové, bývalého šéfa Nokie Jormy Ollily a jejich společníků (jinak lidí nepochybně schopných, zkušených a inteligentních) tedy nelze mnoho očekávat. Výsledek jejich snažení je celkem snadno předvídatelný: půjde o dokument oplývající výrazy jako intenzifikace, flexibilita, informační a vzdělanostní společnost, konkurenceschopnost, mobilita nebo třeba výzva a zodpovědnost. Jenže usnesení komunistických stranických sjezdů překypovala velmi podobnými či dokonce úplně stejnými výrazy, leč realita byla s papírovými deklaracemi v čím dál větším rozporu.

Jde o celkem prostou zákonitost: když nějaká instituce nebo organizace chrlí dokumenty volající po flexibilitě či konkurenceschopnosti, znamená to, že má potíže s rigiditou a že konkurenceschopnost ztrácí. Organizace skutečně flexibilní a konkurenceschopná přece něco takového vůbec nemá zapotřebí. A o radu u moudrých se zpravidla uchází hlavně ten, kdo už opravdu neví, co se sebou.

Vznik „rady moudrých“ proto nutno považovat za jeden z mnoha syndromů vážné krize, v níž se proces evropské integrace již dlouho potácí.

A není divu. V konstrukci evropského uspořádání na sebe totiž narážejí dva zcela protikladné principy. Požadavek na funkčnost a akceschopnost se sváří s bytostnou potřebou členských států zachovat si národní (státně-národní) identitu. Kdyby měla hrát prim pouze funkčnost, vznikly by patrně federální Spojené státy evropské, jejichž ústava by se v zásadě příliš nelišila od ústavy USA. „Jaképak národnosti je vlastně tenhle liberál/socialista/konzervativec?“ – měl by znít primární politický reflex každého správného Evropana. Ale většina obyvatel EU něco takového zcela postrádá – v Evropě se spíše obrozují již zapomenuté národy. S rolí Arizony, Nebrasky ani Kalifornie či Texasu se nesmíří žádná evropská země – kvůli jazyku, kultuře, dějinám, tedy kvůli identitě. A přímá volba evropského prezidenta je pak jen utopií.

EU proto čelí neřešitelnému paradoxu. Akceschopnost lze v zásadě zvýšit pouze prohloubením stupně integrace, tomu však stojí v cestě národní identity a suverenity 27 členských zemí. Nejpravděpodobnějším výsledkem proto bude obtížná ovladatelnost a chabá akceschopnost EU provázená vážnými spory. Bez ohledu na to, zda se podaří prosadit reformní smlouvu či ji po čase zase nějak jinak reformovat. Tak jako tak, každé unijní rozhodnutí vzniká a i nadále bude vznikat složitě a dlouze jako kompromis mezi pestrou směsicí často přímo protikladných zájmů.

Inu, časy se mění. Od konce druhé světové války docházelo k postupnému stahování evropských impérií na rodnou evropskou hroudu, v budoucnu asi přijde atak Evropany po staletí ovládaných národů.

Tlak některých evropských států na posílení stupně integrace měl svou logiku: oslabená a historicky poražená impéria mohla spojit síly a snažit se opět expandovat (nikoliv vojensky, ale ekonomicky a politicky) pod společnou evropskou vlajkou. Což neplatí pro Velkou Británii, která si tento problém „vyřešila“ zvláštními vztahy s USA. Jenže na starém kontinentu se za dlouhá staletí neustálých bratrovražedných krvavých bojů nakupilo až příliš mnoho historických a kulturních identit, svérázností, příkopů, přehrad i animozit.

Zdá se proto, že Evropě nakonec dodají pořádný impulz opět až barbaři před hradbami – vždyť bez sovětské hrozby by poválečné evropské sjednocování patrně nikdy nebylo tak intenzivní. Jak chce ale Evropa vůbec poznat své příští barbary, když sama neví, k jakým hodnotám se vázat? Ty staré odvrhla, nyní jsou v módě sekularismus, multikulturalismus a sociální zabezpečení.

Půjde-li to takhle dál, za horizontem let 2020–2030, k němuž má „rada moudrých“ směřovat své výhledy, bude Evropa potřebovat nejspíše nějakou „wunderwaffe“. Od Komise pro vynalezení eurowunderwaffe, jež pak možná vznikne, lze však spolehlivě očekávat její nevynalezení.

LN, 21.12.2007