Z bruselské bubliny se vynořil soudruh Naděje s plánem na evropský superstát

Evropská federace do roku 2025. To je sen a cíl Martina Schulze. Vůdce německé sociální demokracie, přezdívaný soudruh Naděje, s ním seznámil své levicové souputníky, Německo i Evropu.

„Musíme najít odvahu posunout Evropu dopředu. Musíme najít odvahu k hlubší integraci, která by do roku 2025 vyústila ve Spojené státy evropské. (…) Chci, aby existovala evropská ústavní smlouva, která vytvoří federální Evropu (…). Až ji budeme mít, tak bude předložena v členských zemích [k ratifikaci],“ prohlásil Schulz první prosincový čtvrtek na sjezdu sociálních demokratů v Berlíně.

Až potud žádné velké překvapení. Bývalý předseda Evropského parlamentu je znám jako zanícený eurofederalista. Na závěr svých úvah o Evropě pak ale vyslovil něco, co leckoho muselo zarazit: „A kdo bude proti, ten půjde z Evropské unie pryč.“

Jinými slovy: Kdo nejde s námi…

Jedna cesta, jedna rychlost

Pamětníkům to může připomínat tezi z projevu, ve kterém Gustáv Husák v osmašedesátém roce otevřel cestu k normalizaci. „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť,“ pravil někdejší vůdce československých komunistů po sovětské invazi a s pomocí Sovětů nastolil tuhé poměry.

Pravda, žijeme v úplně jiné době a Schulz není Husák. Není komunista, byť patří v německé SPD nalevo, a nejde na ruku Kremlu. Styl je však stejný – praštit do stolu a říct: Bude to, jak jsem pravil, a komu se to nelíbí, ať jde!

Vůdce německé sociální demokracie v projevu ke straníkům připomenul myšlenku, která už byla téměř zapomenuta a opuštěna: Jediný model integrace je její prohlubování. A toho se musí všichni držet. Kdepak vícerychlostní Evropa, nebo dokonce Evropa, která brzdí a čeká na váhavé (oportunistické) a pomalé.

Jistě, bouchat do stolu s dvacetiprocentním zastoupením v Bundestagu nemusí mít kdovíjaký dopad. Poté, co liberálové z FDP ukončili rozhovory o vládě, však Německo směřuje zpátky k velké koalici konzervativního bloku CDU/CSU se sociální demokracií a Schulzův hlas se může brzy ozývat ze sídla spolkového ministerstva zahraničí.

Nebude přitom hlasem trosečníka, bude mít podporu přinejmenším v Paříži. Eurofil Schulz patřil mezi první politiky, kteří blahopřáli Emmanueli Macronovi k volebnímu vítězství, a byl také mezi prvními, kteří spěchali do Elysejského paláce, aby se s novým francouzským prezidentem setkali.

Macron a Schulz jsou v evropské politice siamská dvojčata. Sdílejí vizi centralizované Evropy pod francouzsko-německým vedením. A nic na tom nemění ani to, že první se řadí na levici, druhý napravo od středu.

Vaše dluhy, naše dluhy

Čím by se lišila federace od Unie? Například vyšší mírou přerozdělování a sdílením dluhů – tedy tím, co kancléřka Angela Merkelová dosud odmítala.

Federální rozpočet by byl nepochybně vyšší než „minimalistický“ rozpočet nynější osmadvacítky, který lehce překračuje procento hrubého domácího produktu členských států. Federální Evropa by měla harmonizovanější daně a odvody z platů, sblížily by se sociální a důchodové systémy.

Sotva přitom lze předpokládat, že by Irové, kteří založili svůj ekonomický model na nízkých daních, radostně přistoupili na daně německé nebo francouzské. Nebo že by se Němci nezištně uskromnili ve prospěch španělských nebo portugalských penzistů. A jak by nesli Češi a Slováci myšlenku, že se mají vrátit zpátky do federace?

Ve federaci by státy měly smluvně zajištěné oblasti, do kterých by Brusel nemohl zasahovat. Bylo by jich ale méně než dnes. Z rozhodování by téměř (anebo úplně) zmizela jednomyslnost. Normou by se stalo většinové hlasování..

Má to šanci?

Francouzi a Němci se už jednou o evropskou ústavu pokoušeli. Nebyla to ústava, která by zakládala federaci, ale prvky superstátu – například hymnu a vlajku – už obsahovala. Iniciovali ji Francouzi s Němci a konečnou podobu jí dal francouzský exprezident Valéry Giscard d’Estaing. Paradoxně to však byli Francouzi, kteří ústavu pohřbili – v referendu.

Ústavu tak nahradila Lisabonská smlouva. Je téměř totožná, převzala z ní 95 procent. Vlády po zkušenosti s ústavou udělaly všechno pro to, aby nový dokument schvalovaly pouze parlamenty, nikoli obyvatelé v referendu. V Irsku to ale nebylo možné, irská ústava v případě takových smluv referendum vyžaduje. A Irové samosebou smlouvu odmítli. Dostali ale opravný termín a napodruhé zkoušku z Lisabonu složili.

Lisabonská smlouva se schvalovala koncem minulé dekády – podepsána 13. prosince 2007, platná od 1. prosince 2009. Už tehdy v Evropě málokdo sdílel Schulzovo nadšení pro evropskou myšlenku, natož dnes.

Z průzkumu think-tanku Chatham House vyplynulo, že ideu evropské federace podporuje jen osm procent obyvatel Evropské unie. V Německu má podle sondy YouGov zastání jen u 35 procent voličů. Protlačit federativní ústavu přes 26 ratifikací a referendum v Irsku je proto sotva představitelné. Myslí to soudruh Naděje vůbec vážně?

Maastrichtská a Lisabonská smlouva, které posunuly Evropu blíž k federaci, přiměly Brity říct Bruselu „goodbye“. Kolik odpadlíků by po sobě zanechala federativní ústava? Nepochybně by jich bylo víc.

Schulzův záměr se proto dá pokládat za manuál, jak rozbít to, co po odchodu Britů z Evropské unie zbývá.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce