EVROPA: Vysoká cena za popírání reality

Je možné, že tradiční politici a tradiční média konečně uznávají to, co ví evropská veřejnost už dávno? Dvě nedávné události naznačují, že tomu tak může být.

První událostí bylo přiznání německé kancléřky Angely Merkelové, které se téměř půl roku po rozpačitém výsledku její strany v celostátních volbách konečně podařilo sestavit koaliční vládu. V září minulého roku jsme mohli vidět nejen to, jak CDU Angely Merkelové a její koaliční partneři utrpěli historický propad svých volebních preferencí, ale také jsme mohli vidět vstup před pěti lety založené anti-imigrační strany AfD (Alternativa pro Německo) do parlamentu, kde nyní představuje hlavní opoziční stranu. Pokud němečtí voliči chtěli ve volbách poslat vzkaz politikům, sotva mohl být jasnější.

Možná začali politici konečně naslouchat. V pondělí 26. února Merkelová poskytla rozhovor německé televizi N-TV. Zde konečně přiznala, že v její zemi existují „no-go zóny“, „to jsou oblasti, do kterých se nikdo neodváží jít“. Pokračovala: „Takové oblasti existují, je potřeba to nazvat pravým jménem a něco s tím dělat.“ Kancléřka prohlásila, že preferuje postoj „nulové tolerance“ vůči takovým místům, ale neidentifikovala, kde jsou. O dva dny později její mluvčí Steffen Seibert zdůraznil, že „slova kancléřky mluví sama za sebe“.

Německá kancléřka Angela Merkelová. (Foto: Carsten Koall / Getty Images)

Ačkoli se kancléřka rozhodla o problému prohodit pouze pár slov, tak i pouhá skutečnost, že tyto věci vůbec řekla, je velmi významná. Několik let němečtí představitelé, stejně jako jejich političtí kolegové po celém kontinentu, zuřivě popírali, že existují nějaké oblasti v jejich zemích, kde neexistuje právní stát. K popírání těchto skutečností docházelo i v jiných zemích, například ve Švédsku a ve Francii. V lednu 2015 starostka Paříže Anne Hidalgo vyhrožovala televizi Fox News, že na ni podá žalobu poté, co stanice oznámila, že v Paříži existují no-go zóny. Hidalgo v té době v rozhovoru pro CNN prohlásila, že „čest Paříže“ a „obraz Paříže“ byly poškozeny. Bylo to pozoruhodné tvrzení, které ignorovalo fakt, že pokud v té době nějak utrpěl „obraz Paříže“, tak to bylo způsobeno masakrem 12 novinářů, karikaturistů a policistů v kancelářích satirického časopisu Charlie Hebdo, a vraždou čtyř lidí v košer supermarketu o dva dny později. Přiznání pravdy ze strany Merkelové - na rozdíl od popírání, které jsme viděli u Hidalgo, - si zaslouží alespoň trochu uznání, když už se objeví.

O týden později se objevil druhý překvapivý milník. Na titulní straně deníku New York Times z 6. března se objevil příběh doplněný několika fotografiemi – a který by v těchto novinách nikdo nečekal. Pod nadpisem „Ruční granáty a kriminální gangy ohrožují švédské obyvatele“ deník zaznamenal nedávnou smrt 63letého muže na stockholmském předměstí Varby Gard. Když jeli Daniel Cuevas Zuniga s manželkou po skončení noční pracovní směny na kolech domů, tak pan Zuniga spatřil na zemi kulatý předmět, zastavil a natáhl se pro něj. Byl to odjištěný ruční granát M-75. Následný výbuch granátu obsahujícího 3000 ocelových kuliček pana Zunigu okamžitě zabil a jeho ženu srazil z jízdního kola.

Jak deník připustil, nebyla to ojedinělá událost, ale součást nárůstu násilí – zejména útoků ručními granáty - způsobeného přílivem zahraničních gangů a zahraničních zbraní (převážně z balkánských válek devadesátých let) do této skandinávské země. Deník citoval libanonského žadatele o azyl, který v minulosti sloužil u komanda v libanonské milici. Paulus Borisho ve svém bistru s kebabem zaslechl výbuch, který zabil Zunigu. Deník napsal:

„To, že byl granát nalezen na chodníku u jeho bistra s kebabem, jen pár kroků od základní školy, pro něj bylo těžké přijmout.“

„Teď, když myslím na budoucnost, tak mám strach,“ řekl. „Mám strach, co s Evropou bude.“

Za této situace má rozhodně důvody se obávat. Deník New York Times měl dokonce tu slušnost citovat přátele zesnulého pana Zunigy, kteří řekli, že si stěžoval na nedávné „změny ve Varby Gard“ a byl „frustrovaný, že policie nemá situaci více pod kontrolou“. Ještě jednou: Je čeho se obávat.

Samozřejmě, že o nárůstu násilí zločineckých gangů a zejména o útocích ručními granáty ve Švédsku bylo napsáno hodně článků i v jiných médiích. Také poukázaly na to, že švédská policie tyto problémy řeší často naprosto směšným způsobem. Například šéfka švédské policie Linda Staaf se nedávno pokusila odradit gangy od používání ručních granátů ve Švédsku tím, že poukázala na to, že házení granátů je nebezpečné, protože osoba, která granát odjišťuje, by se mohla „vystavit ohromnému riziku“. Noviny jako New York Times se však o tyto problémy příliš nezajímaly - problémy, které jsou tak vážné, že švédský premiér Stefan Löfven dokonce vyhrožoval, že do některých švédských předměstí pošle armádu.

Místo toho noviny jako New York Times v uplynulých letech upřednostňovaly stejné popírání skutečnosti jako Angela Merkelová. O problémech, které v Evropě vytváří masová migrace z rozvojového světa, příliš nemluvily. Měly tendenci chválit „odvahu“ otevřít hranice „uprchlíkům“, ale současně zakrývaly a ignorovaly hrozné důsledky importu milionů lidí, jejichž identita je neznámá. A samozřejmě, stejně jako starostka Hidalgo v Paříži, mají tendenci spíše umlčovat posly špatných zpráv, než tyto zprávy zveřejňovat. Odmítají tyto příběhy a nálepkují je jako „falešné zprávy“, „alt-right“ nebo „krajně pravicovou“ propagandu.

Právě v loňském roce, když se Donald Trump skvěle zmínil o tom, „co se stalo ve Švédsku minulou noc“, média hlavního proudu věděla, co má na mysli. Věděla, že volně odkazuje na zprávu, kterou viděl před několika dny ve zprávách Fox News, o stále se zhoršující situaci v této zemi. Média se však rozhodla, že se tomuto problému nebudou věnovat. Místo toho se rozhodla smát se prezidentovi a zesměšňovat myšlenku, že ve skandinávském ráji jsou nějaké problémy.

V té době deník New York Times psal o tom, že komentáře prezidenta Trumpa jsou „zmatené“, zatímco většina z ostatních médií prostě předstírala, že Švédsko je zemí nekonečného míru a společnosti Ikea a že prezident tuto zemi neopodstatněně kritizuje.

Překvapení, že se během několika dní jak kancléřka Merkelová, tak deník New York Times najednou stali ochotnými přiznat fakta, o kterých oni a jejich apologeti dlouho předstírali, že jsou fiktivní, by mohlo znamenat určitý pokrok. Nemusí to však být důvod k optimismu. Spíše než ukázat, že se věci zlepšují, že nyní připouštějí to, co obyčejní Evropané vidí už dávno, to může být přiznání, že situace je už tak špatná - a problémy jsou už tak viditelné -, že je dokonce už ani deník New York Times a Mutti Merkel nemohou ignorovat. Pokud tomu tak je, musíme si určitě položit další otázku: Představte si, co by už mohlo být vyřešeno, kdyby k popírání reality nikdy nedošlo?

Autor je britský spisovatel, komentátor a analytik žijící v Londýně. Jeho poslední kniha, mezinárodní bestseller, se jmenuje: „Podivná smrt Evropy: Imigrace, identita, islám“.

Překlad původního textu:The High Price of Denial
Překlad: Mikuláš Hrubiško

Převzato z webu Gatestone Institute