Jedno je jisté: náš národ si EU nedémonizuje ani neidealizuje. A v podstatě se s ní neidentifikuje. Kdyby něco z toho trojího platilo, nebyla by účast ve volbách do Evropského parlamentu tak nízká. Skoro bych řekl, že je to dobře. Lidé nesedli na vějičku těm, kdo prohlašují EU za zdroj všeho zla, ale na druhé straně toho od ní moc nečekají. A pak je ovšem ve hře i hluboká česká lhostejnost téměř k čemukoli s výjimkou hokejového finále na mistrovství světa (pokud ho ovšem hrají naši).

Protiunijní hlasy (záměrně nepoužívám slovo protievropské) zaznívaly velmi hlasitě, nicméně vyloženě protievropské strany výrazně prohrály.

V evropském měřítku, a to i v zemích, kde - alespoň pokud mohu soudit - protibruselská rétorika není tak silná, protiunijní strany výrazně posílily. To se ovšem očekávalo; otázkou bylo pouze, jak moc posílí.

Můžeme očekávat nějakou zásadnější změnu? Obávám se, že nikoli. Protiunijní strany posílily sice výrazně, ale nikoli tak, aby mohly zásadním způsobem ohrozit vládnoucí bruselský establishment. V Evropském parlamentu sice zasedá velká frakce lidovecká a o něco menší frakce socialistická, ovšem v případě potřeby se tyto frakce spojí a protiunijní strany hladce přehlasují. Představitelé těchto stran si sice uvědomují (a také to nahlas říkají), že výsledky voleb svědčí o tom, že je třeba určitých změn, leč nevidím v těchto frakcích nikoho, kdo by mohl přijít s nějakou zásadnější vizí, kterou by obyvatelstvo EU mohlo přijmout jako onen program změny, na který čeká.

Další důvodem, proč výrazné posílení protiunijních stran nepovede k zásadním změnám, je, že program těchto stran je v řadě případů naprosto nekompatibilní. Náš jediný vyloženě protiunijní poslanec Petr Mach patrně najde společnou řeč s Nigelem Faragem z britské strany UKIP, ale ani Petr Mach, ani UKIP nenajdou společnou řeč s Marií le Penovou z Francouzské národní fronty. Nemám z toho žádnou radost, ale obávám se, že protiunijní strany spojuje pouze negace současné EU, nikoli nějaký programový průnik, ať už sociální, liberální nebo nějaký jiný.

Vývoj nevěští nic dobrého do budoucna. Pokud by dosavadní směřování Unie bylo nějakým zásadnějším způsobem ohroženo, lidovci a socialisté spojí v Evropském parlamentu své síly, což značnou část obyvatelstva jen utvrdí v tom, že elity jsou proti jakékoli podstatné změně a že má-li se něco změnit, je třeba dát svůj hlas radikálům. Jen ti totiž představují skutečnou opozici.

EU potřebuje velkou myšlenku, velké téma. To však chybí, a proto scházejí i velké osobnosti. V poslední době se hodně mluví o polském ministrovi zahraničí Radoslawu Sikorském. Ano, je to výrazný člověk, a není celkem překvapivé, že je to příslušník národa, který alespoň do určité míry (a mnohem více než jiné národy) dává najevo, že ví, co chce. Nemusíme s ním v mnohém souhlasit; je ale evidentní, že ve srovnání s baronkou Catherine Ashtonovou nebo Hermanem van Rompuyem je výraznou osobností. Obávám se ale, že to bude nakonec hlavním důvodem, proč se evropským ministrem zahraničí (oficiální titul zní "vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku") nestane.

Na naší domácí politické scéně jako by byly povoleny pouze dva základní postoje: euroskepticismus a eurohujerství. Pokud se pokusíte zaujmout stanovisko "něco mezi" (nechci mu říkat neutrální, protože může být i silně angažované), dostanete plnou dávku z obou stran. Pokud nesdílíte radikální euroskeptická stanoviska, zařadí si vás euroskeptici jako eurohujera, a stejně je tomu i naopak. Postmoderní svět je velice složitý a lidé k němu hledají klíč. Když se domnívají, že ho našli, rázem se jim všechno zjednoduší.

Jenže svět opravdu je složitý.

Pokud nechceme demontáž Unie, znamená to, že chceme více téhož? Současné unijní elity sdílejí ideologii, k níž patří demontáž národů a demontáž rodin. Na konci této cesty jsou izolovaní a snadno manipulovatelní jednotlivci. Já to nechci.

Na druhé straně jsou zde snahy o podmanění internetu. Tyto snahy jsou již v plném proudu a už nyní platí, že když si dáte určitá témata do vyhledávače Googlu, vypadnou vám jiné výsledky v Číně a jiné ve zbytku světa. A není to jen Čína nebo muslimské státy, které se snaží podmanit si internet. Jiným způsobem a z jiných důvodů se o to snaží i některé americké či evropské společnosti. Různí aktivisté i komentátoři se pohoršují nad odhalenými aktivitami amerických tajných služeb; já jsem toho názoru, že skutečné nebezpečí hrozí spíše od samotného Googlu nebo Facebooku než od tajných služeb. A obávám se, že žádný evropský stát sám o sobě nebude schopen tyto společnosti zkrotit, být jim rovným partnerem. Podmanění internetu považuji přitom za obrovskou hrozbu, protože se ztrátou vlivu klasických novin může toto podmanění internetu znamenat i faktickou ztrátu svobody slova.

Nezmínil jsem aktuální konfrontaci s Ruskem. Nepřátelé Unie, kteří jsou současně přáteli Putina, někdy tvrdí, že Unie měla a má s Ukrajinou nějaký plán. Já se obávám něčeho přesně opačného. Jsem si jist, že plán na obsazení Krymu měl Putin, a že tento plán byl připravován řadu let. Evropská unie vařila a vaří z vody. Žádný plán nemá a za pochodu horko těžko dává dohromady nějakou smysluplnou reakci. A obávám se, že i v současné chvíli se více zabývá plány na to, jak dostat víc matek s nejmenšími dětmi do zaměstnání, než třeba plány na to, jak zareagovat, až Putin zaútočí na Pobaltí.

Jsou velká a naléhavá témata, která by měla Unie řešit. Romská otázka už není zdaleka jen otázkou českou, ale celoevropskou. Problém imigrace je nesmírně naléhavý a je to problém praktický, ekonomický, politický, kulturní a v neposlední řadě morální. Stručně řečeno, zdá se mi, že Unie často řeší pseudoproblémy, jimiž řadu lidí zbytečně antagonizuje, místo aby řešila problémy opravdu naléhavé a vyžadující skutečně celoevropskou diskusi. Obávám se, že v tomto ohledu se ani po posledních eurovolbách v podstatě nic nezmění. Ne že bych si něco takového přál, ale zdá se mi, že se nic podstatného nezmění, dokud nenastane nějaká opravdu velká katastrofa.